Home Page
Návštěvní kniha

Po stopách Liberecké stovky

1. - 2.10.2010


Zase po nějaké pauze jsme se rozhodli se poprat s další stovkou. Tentokráte v Jizerkách. Těšila jsem se na to strašně moc, protože Jizerky mám hodně ráda, ale mám je spíše projetý na kole. Tak tedy projít si Jizerky pěšky pro mě byla velká výzva.
Zároveň trasa vedla místama, kde jsem ještě nebyla, takže celkově jsem na pochod byla zvědavá a jak jsem už řekla, fakt jsem se těšila.
Bohužel jsem se relativně na poslední chvíli dozvěděla, že Zdeňka se pochodu nezúčastní díky vyvrklému kotníku. Škoda. Čím více nás jde, tím je to veselejší. No nic, tentokrát tedy ve dvou ... já a Petr ...


Start byl v hospodě na Špalkách v pátek 1.10.2010 od 20:00 do 22:00. Chtěli jsme vyrazit hned v osum, ale nějak jsme si to všechno špatně spočítali. Do Liberce jsme dorazili cca v 19:00. Autobus, který nás měl hodit až na start nám ujel, tak jsme skočili na tramvaj s úmyslem přiblížit se. Nemělo to být daleko, ale člověk je poněkud zmaten v cizím městě. Náhodný kolemjdoucí nám poradil směr, leč nám neřekl jméno ulice. Petr byl těžce nespokojen se situací, protože neznalost názvu ulice způsobila, že neuměl lokalizovat naši pozici na papírové mapě. Za chvíli se v opačném směru objevila jakási skupina mladých, jdoucích zřejmě pařit. Ptám se jich, na jméno ulice ... odpovídají "Americká". No a to bylo něco ... Petr našel ulici na mapě, ale absolutně nechápal, jak asi přibližně jsme se tam mohli dostat ... Vážně to bylo divný. Ale já zůstávala v klidu. Povídám, že určitě kecali ... (nevim, jestli chtěli škodit Gádžům - byli to Romové). Byla jsem optimistická a věřila radě kluka, který nám poradil hned po vystoupení z tramvaje.
Zanedlouho se před námi objevila kýžená Billa, ukázalo se že černí spoluobčané nám skutečně lhali :-(. Za Billou se měla nacházet ona startovní hospa. Byli jsme tam cca v 19:20. Zaregistrovali jsme se, informovali o tělocvičně (naše budoucí noclehárna) a po doporučení se přesunuli tam. Potřebovali jsme se převléci a přeorganizovat si věci. Tělocvična byla nedaleko, cca 500 metrů. Tam jsme provedli potřebné úkony a cca v 20:00 jsme byli zpět v hospodě na startu. Ještě jsme se přioblíkli a provedli další servisní akce bez kterých bychom nemohli vyrazit a hurá JDEM NA TO ... vystartovali jsme se 17ti minutovým zpožděním v 20:17.

Prvních pět kiláků bylo o ničem. Museli jsme projít Libercem naskrz. Šlo to ošidit a popovézt se tramvají až k lesu, ale my JSME PŘECI POCTIVÍ :-).
Z Lidových sadů jsme stoupali do Bedřichova. Bylo to legrační, protože v hospodě nám jedna paní, asi organizátorka radila, abychom si zapli čelovky v jednom určitém místě v lese. Že je tam rozbitá cesta od vody, že se tam jde fakt blbě. Jenomže ono to bylo jedno. Tma byla jak v pytli, takže se stejně bez čelovek nedalo jít tak či tak :-0. Tato rada byla trochu zbytečná :-) ...
Krpál do Bedřichova byl výživnej. Ale hlavní záhul měl teprva přijít. Z Bedřichova dál příjemná rovinka na Novou Louku. Ale překvapila mě šílená zima. Ještěže nefoukalo nebo nepršelo. Těšila jsem se až budem na Nové Louce, tam měl být první checkpoint. Chtěli jsme se tam přiodít a dát si nějakej teplej nápoj.
V hospodě sedělo několik dalších pochodníků. Mezi nimi i Olaf. To bylo ale naposledy, kdy jsme ho spatřili :-). My jsme se nikam moc nehnali, prostě pohoda.
Dále tam seděli dva cyklisti ve značně podroušeném stavu. Říkám si, že to je fakt hustý. Bylo asi 23:00, venku mráz, v horách ... hmmm ... hoši měli asi veselou cestu zpět.
My jsme si objednali čaj s rumíkem a na chvilku si sedli. Položili jsme si to vše na stůl a svlíkali si bundy a tak. Zasednem, a tu koukáme, kde jsou naše rumy??? Ježiši ... kam se ztratily? Že by nám mráz způsobil mozkovou disfunkci a rumy jsme zapomněli na baru? Ne. Na baru nebyly. Následovalo obrovský zmatení. Ufff ... Petr se šel zeptat na bar. Já jsem si všimla, že Ti dva veselí cyklisté jaksi zmlkli. Tu něco nehraje. Ptám se jich ... "že vy máte naše rumy"??? Hurá záhada vyřešena. Tak jsme si mohli v klidu sednout, ohřát se čaji, odpočinout si - i když jsme ještě nic neušli (13km), odpočinek bodnul.
Pokecali jsme s cyklistama. Vyjádřili silný pochybnosti, že to ujdu. Potěžkali si můj batoh a zkonstatovali, že s takovym batohem to nedojdu ani omylem. A to musim říct, že nebyl nijak těžkej. No, sranda, sranda ...

Vyrazili jsme dál. Nejdřív rovinka, pak sestup po zelené do Hejnic. Tuto cestu jsem důvěrně znala z kola. Parádní sjezdík. K mýmu překvápku tahle cesta byla totálně zničená. Místama byly i půlmetru hluboký žlaby vymletý od vody, údajně z nedávných povodní. Taky spadaný stromy komplikovaly průchod.
Nedaleko od Hejnic nás doběhl pochodník. Dali jsme řeč a cesta příjemně ubíhala. V Lázních Libverda nás čekalo více než 300 schodů nahoru k Obřímu sudu, kde měla být další kontrola. Tam jsme dostali čaj a chleba se sádlem (toho jsem se vzdala). Měli jsme ujito teprv 25km, dali mini oddech a vydali se stoupat na Smrk.

Byla krásná, jasná noc. Občas jsme zhasli svítíčka a koukali na hvězdy. Bylo zajímavý pozorovat Velkej vůz, jak se postupně naklápěl (v závislosti na čase :-) ). Dál jsme identifikovali Malej vůz a část Orionu. Ale přiznvám, že to bylo hlavně Petrova znalost. Já bych tak maximálně dala ten Velkej vůz.
Po žluté jsme ťapali po rovince, po pěkný, příjemný cestě. Za chvíli nám kdosi jde vstříc. Protijdoucí pochodník nám oznamuje, že jdem blbě, že žlutá tu nedaleko odbočila kamsi doleva. Koukám na GPSku a konstatuji, že pravdu dí. Tak jsme změnili směr a začli hledat onu odbočku. Přidali se k nám další dva pánové. Odbočku jsme našli, leč cesta se stala výrazně horší, až nakonec úplně zmizela. Jeden ze dvou pochodníků povídal cosi o tom, že jdem blbě, že to má vést po normální cestě. Za chvilku se tito dva od nás oddělili a šli zpět na normální cestu. My jsme pokračovali ve třech a následovali jenom GPSku, protože v tom lese fakt žádná schůdná cesta nebyla. Přeskakovali jsme potůčky, ale naštěstí to šlo hladce, nebyly nijak široký. Zanedlouho se cesta-necesta změnila v normální průchodnou cestu a my mohli zase v klidu pokračovat. Nakonec, když nás ti dva oddělivší se opět dohnali, oznámili nám, že ta žlutá byla zřejmě přeznačená a že se skutečně dalo jíti po té pohodlné cestě. Tím lesem vedla původní žlutá. Nu což, alespoň bylo nějaký to vzrůšo, dobrodrůžo :-))).

Byla jsem trochu nervózní z toho, že jsme téměř nestoupali. Na Smrk to mělo být asi 4km a my jsme šli furt po rovině, měli jsme ještě nastoupat asi 500metrů. Říkám, že pokud nezačneme brzo stoupat, že to bude potom šílenej masakr. Tato moje doměnka byla potvrzena naším spolupochodníkem. Ten nás ubezpečil, že je to skutečnej HARDCORE. Hurá ... těším se :-))).
To stoupání bylo opravdu hustý. Nejen, že pěkně prudký, ale i hezky mokrý a blátivý. Potýkala jsem se trochu s krizičkou, ale to holt k tomu patří. Po asi hodinovym stoupání přímo napříč vrstevnicema, který jsou ukrutně blízko sobě, mne (a jsem si jistá, že nejen mne) "potěšila" cedule "Smrk 2,2km, 1 hodina" ... WOW ... tohle zjištění vážně "zvedlo" náladu :-))).
Nakonec jsme se s tím poprali. Nebylo to ani hodinu nahoru. Šla jsem sice jako šnek, ale i tak to bylo rychlejší. Na Smrku byla třetí kontrola. Na rozhledně. Dostali jsme domácí koláč a dali vrcholovýho whizoura, toho ale z vlastních zásob. Na Smrku jsme měli v nohách zatím jen 37km.

Dále nás čekal Nebeský řebřík ... brutální sestup. Protože mrzlo, tak některý pasáže byly o ústa. Dřevěný přeložky byly namrzlý a mimo ně bylo šílený bláto. Luxus. Ale dali jsme to bez pádu a přiznávám, že mi spadl šutr ze srdce, když jsme se bezpečně dostali na cestu. Pokračovali jsme směrem Předěl, Smědava. Na řadu přišly mikrospánky. Bylo zajímavý, že na nás přišly ve stejnou dobu. Tak jsme si trochu za pochodu schrupli :-))). Netrvalo to moc dlouho, protože byl takovej mráz (cca -5 až -10°C), že ten by probral i mrtvýho. A to zvlášť když jsme byli zvyklí z domova na teploty kolem +10.
Začalo se pomalu rozednívat a my mířili od Smědavy k osadě Jizerka. To bylo něco. Tráva byla pěkně namrzlá, že to vypadalo jakoby nedávno sněžilo. Petr na kaluži testoval sílu ledu. Nicméně výhledy byly opravdu dechberoucí. Červánky, mlha, vycházející slunce, a to všechno střežil samostatně stojící kopec Bukovec ... jako v pohádce. Udělali jsme nějaký fotky, vyhrabali teplejší rukavice a snažili se co nejrychleji pochodovat dál. Zima se mi dostávala do morku kostí, tak jsem ocenila každý stoupání. To člověka prohřálo.
V Jizerce jsme si zapomněli opsat cedule (samoobslužná kontrola), tak jsme zapisovali až v nedalekém Bukovci. Mysleli jsme, že bude nějaké razítko ve zdejší hospodě, tak jsme tam vpadli, ale tam nikdo a nic. No, nic .. něco přece ... byl to penzion a zrovna tam připravovali v kuchyni snídani pro hosty. Petr testnul nádobu na čaj, ale byla tam bohužel jen horká voda. Škoda. Mohli jsme si ukrást kousek čaje :-))). Tak jsme si aspoň odskočili, zapsali si čas (7:47, 52,5km za námi) a vyrazili dál.

Pokračovali jsme po červené podél Jizery a později po žluté do Kořenova, do hotelu Márt, kde jsme dostali polívku. Bylo supr vlízt si dovnitř, sednout si, ohřát se a něco snízt. Zase panovaly obavy, že dostanem dršťkovku. Ale naštěstí to byla zase gulášovka. A fakt výborná. Dali jsme nášup. Jinak taky samozřejmě čaj s rumem, kafe, doplnili jsme vodu. V hospodě jsme poseděli asi hodinu. Ale už jsme to potřebovali, bodlo to. V Kořenově jsme měli v nohách 61km. Odcházeli jsme odsud asi v 10:00. Odsvlíkli jsme nějaký vrstvy, protože se konečně venku oteplilo.

Další etapa by byla příjemná, kdybych se byla nebyla přejedla. Sice jsem se přejedená v hospodě necejtila, ale plnost žaludku se projevila při výšlapu na Knížecí cestu. To jsem neměla dělat, neměla jsem si tu druhou gulášovku dávat. Bojovala jsem jako kůň, ale nakonec jsem vše úspěšně strávila a bylo zase fajn. Obcházeli jsme přehradu Souš, viděli jsme ji shora, byla to cesta po vrstevnici, takže pohodička, pěkný.
Dalším bodem byla Protržená přehrada. Tam jsme byli 12:32 a v nohách jsme měli 72,5km. V itineráři nám bylo oznámeno, že můstek přes Bílou Desnou zničila povodeň a že musíme místo obejít po cyklostezce, což znamenalo 2km zacházku. Den byl nádhernej. Slunce svítilo jako o závod a bylo příjemně teplo, odhaduju 10-15°C.
Vyndala jsem hůlky. Petr tak učinil už o něco dřív. Tady se nám nikdo nedivil, že nemáme lyže (jako minule v Orlických horách) :-))). I když trochu pozornost jsme vzbuzovali, ono to na těch asfaltkách šíleně klapalo.
Petr měl výbornej telefonát s devítiletou dcerkou Klárkou. Taková zkouška, řekla bych. "Klárko, ušli jsme 76km, kolik nám ještě chybí?? A když jsem čtyřkou, za jak dlouho budem v cíli??" Já jsem se jen uchychtávala a říkala si, chudák Klárka, takový záludný otázky :-))).
Přicházíme do Josefova Dolu. Z hospody, kde máme dostat razítko akorát odchází Katrin. Bylo naším přáním dát ji. Tak to, že jsme ji tu spatřili nám zvedlo náladu a také výrazně zkrátilo naše bytí v Josefáči. Dali jsme rychlou limču, sebrali razítko a vydali se dohnat Katrin :-))). (V Josefáči bylo naše skóre 77,5km).
Z Josefáče to prudce stoupalo, ale naštěstí to nebylo nijak šíleně dlouhý. Míříme na Bramberk. Už z Kořenova jdem s naprosto minimálníma přestávkama a začínáme to cejtit. Rozhodli jsme se, že na Bramberku si na chvilku sednem. Bolí nás nohy a celkově jsme polámaní. Pauza nám jistě pomůže.
Přicházíme do Horního Maxova na náměstí a po zelené pokračujem na Bramberk. Bylo to asi kilák před ním, když jsme opět uviděli Katrin. To nás nakoplo. Předběhli jsme ji, ale ještě nebylo vyhráno. Na Bramberku jsme měli v nohách 83km a bylo teda potřeba udržet pozici po dalších 17km.
Sedli jsme, vyměnili ponožky, snědli svačinu, Petr "ODBĚHL" (ono to tak fakt bylo) opsat ceduli. Odpočinuli a kalkulovali kolikže času máme, jak rychle musíme jít atd. Bylo asi 15:17, když Petr opisoval ceduli.
Na Bramberk dorazil ještě další pochodník, postěžoval si na výstup na Smrk a i na sestup po Nebeském řebříku. Byl to tentýž pán, který si na K100 stěžoval na noční přechod Kotelními jámamy. Má asi tuhý kořínek, vždy, když s námi dá řeč, tak si na něco stěžuje, ale člověk ho na těch stovkách znovu potká :-))).
Katrin vyráží trochu dříve, ale jsme optimističtí, říkáme si, že ji zase doženem.

Dalším bodem je Slovanka. Těsně před ní potkáváme Petrova strejdu. Dobrá náhoda. Tak krátce klábosí a pokračujem na Královku. K našemu údivu nedoháníme Katrin. Zvláštní. Nešli jsme zrovna pomalu a navíc nevyrazila výrazně dříve, cca o 5 minut. Mysleli jsme, že by měla být o fous pomalejší než my ...
Na Královce máme v nohách 89km, razítkujem, kupujem pití a pokračujem dolů do Bedřichova. Z Bedřichova už je to stejnou cestou jako jsme do něj o 21 hodin dříve přišli.
Mezi Bedřichovem a Libercem nás čeká poslední opis z cedulí - u Strážního buku, na 94,5 km, kde jsme v 18:13. Byla to zajímavá cesta. V noci ve světle baterky vypadala prostě jinak. Vůbec jsme ji nepoznávali. Divili jsme se mega-žlabům na odtok vody, vůbec jsme si neuvědomovali, že by tam byly v noci :-))).
No, konečně v Lidovejch sadech v Liberci, teď už jen těch pár protivnejch kiláků skrz město a jsme v cíli. Trochu jsme zabloudili v jednom místě, nějak jsme neudrželi v hlavě kudymaže jsme to šli ... ale docela rychle jsme se vymotali díky Petrově bleskový orientaci.

HURÁÁÁÁÁ CÍÍÍÍÍL ... Katrin nakonec dorazila minutu před náma, myslim, že můžem bejt spokojený. My jsme dorazili v 19:37, čas máme teda 23:20. Jsme neuvěřitelně happy, nemáme sice puchýře, ale nožky už bolej, žádaj si konec. Těšíme se na pivko a něco do žaludku.
V hospodě jsme si objednali uzený (nic jinýho krom jitrnic, jelit a uzenýho prostě neměli). Bylo to domácí, tak i já, která by to za normálních okolností nejedla, musím uznat, že to bylo dobrý :-))).
V hospodě bylo jediný volný místo, respektive volnej stolek. A paradoxně to bylo asi to nejpohodlnější v celym lokále. Úžasný. Jen jsem se do toho gauče svalila a "mouchy sežerte si mě" ... zuli jsme botky a už nám ke štěstí nic nechybělo :-))).

No a co říct závěrem? Byla to krásná stovka, zanechala plno novejch zážitků a zkušeností. Jsem nadšená, že jsem to zvládla bez puchýřů a bylo strašně fajn, že to Petr zvládl aniž by ho chytla kolena. Zažila jsem první mráz nadcházející zimy, vyléčila jsem si nachlazení, který se mne pokoušelo skolit a se kterým jsem se objevila na startu (fakt jsem nevěděla, že taková stovka může vyléčit nachlazení :-))) ). Jenom snad byla škoda, že Zdeňka s námi nebyla. Zdeňko, musim Ti říct, že kousek od naší noclehárny byla Billa A BEZ SCHODŮ ... něco pro Tebe ... ale to je jen vtip, samo, žes nám chyběla ... tak příště se snad přidáš.
Jó příště ... co to bude? Loučení s turistickým rokem? Pražská stovka? NEBO SNAD OBOJÍ?


Odkazy:
Tracklog - wandermap.net - chybí poslední 3km, ale ty jsou stejné jako první 3km

Naše časy - suma sumárum:
Čas      Kde     Pauza     Kolik v nohách
20:17 Liberec, hospoda U Špalků – START      0 km
23:00 Nová Louka 30 min 13 km
01:30 Obří sud 10 min 25 km
04:30 Smrk 10 min 37 km
07:47 Chata pod Bukovcem 10 min 52,5 km
09:00 Kořenov 1 h 61 km
12:32 Protržená přehrada 72,5 km
14:00 Josefův Důl 77,5 km
15:17 Bramberk 30 min 83 km
17:00 Královka 10 min 89 km
18:13 Strážní buk 94,5 km
19:37 Liberec, hospoda U Špalků – CÍL 100 km
Celkový čas: 23:20




Návštěvní kniha



pátek - 20:30 - Libe

pátek - 21:45 - před

pátek - 21:45 - před

pátek - 23:00 - Nová

pátek - 23:00 - Nová

pátek - 23:50 - rozc

pátek - 23:50 - rozc

sobota - 01:30 - Obř

sobota - 01:30 - Obř

sobota - 01:30 - Obř

sobota - 04:30 - Smr

sobota - 04:30 - Smr

sobota - 04:30 - Smr

sobota - 06:45 - pře

sobota - 06:45 - pře

sobota - 06:45 - pře

sobota - 06:45 - pře

sobota - 07:15 - pře

sobota - 07:15 - pře

sobota - 07:15 - pře

sobota - 07:15 - pře

sobota - 07:15 - pře

sobota - 07:15 - pře

sobota - 07:15 - pře

sobota - 08:45 - vod

sobota - 12:00 - kol

sobota - 13:30 - pře

sobota - 15:00 - Bra

sobota - 15:00 - Bra

sobota - 17:00 - Krá

sobota - 20:00 - Lib