Home Page
Návštěvní kniha

Loučení s turistickým rokem

aneb jak jsme vzdali

26. - 28.11.2010


A je tu další stovka. Zdeňce se odvrkl zvrklej kotník, takže se rozhodla, že půjde s náma. Zase ve třech. To bylo supr.
Start byl v Ústí nad Labem v jakémsi klubu APPOLO v 21:00. Já a Petr jsme šli zase rovnou z práce, takže v onom klubu jsme se museli převlíct a přeorganizovat věci. Byla jsem nervózní, furt jsem měla dojem, že nestíhám a asi jsem strašně šašila. Trochu jsem asi tu svou nervozitu přenesla na Zdeňku i Petra ... ufff ... Ale úspěšně jsem vše stihla a v 21:00 jsme mohli vyrazit.
Venku zlehka mrzlo a sněžilo. Už bylo potřeba trochu změnit styl oblečení oproti poslednímu pochodu. Už to chtělo zateplený kalhoty a zimní bundu. No a do batohu spoustu mikin navíc.

Na začátku pochodu cesta nebyla příjemná. Vše bylo rozblácený, takže se šlo luxusně blbě. Vysmátí organizátoři nám radili, ať jdem raději pomalu, že později to naženem na silnici, ale ono to ani jinak nešlo. Bláto strašně podkluzovalo, nevím jestli nepřeháním, když řeknu, že jsme šli trojkou.
Na první kontrole, na šestém kilometru mne hned pobavili. Údajně spousta pochodníků hned zapadla do zdejší knajpy. Hehe. Tak to my jsme zapsali čas a rovnou pokračovali dál. Přidal se k nám Olaf, tak jsme chvíli šli pospolu, pak do kopce naše trojice trochu oproti Olafovi zpomalila, tak jsme se oddělili.
Vytáhla jsem hůlky už cca na desátém kilometru, protože v tom blátě jsem strašně ztrácela rovnováhu. Nejhorší byla asi cesta na Josefínku. Byl to asi dvoukilometrový úsek. Navíc jsme si ho dali dvakrát, tam a zpět. Já jsem tam měla drobnou nehodu, kdy jsem v jednom místě nevybalancovala a slítla dolu do svahu. Ten byl strašně prudkej, ale naštěstí jsem se hned o něco zachytila, tak jsem sjela jen asi o dva metry. Ani hůlky mi nepomohly, abych tomuto pádu předešla. Navíc mám dojem, že jsem díky tomu jednu ohla ... jó, když se daří, tak se daří. Ale považuju za úspěch, že se mi vůbec nic nestalo a k újmě přišla jen hůlka ...
Ovšem nebyla jsem jediná, kdo měl nehodu. Zdeňka si málem vypíchla oko o větev, taky masakr ... Petr, ten si zase málem zvrknul kotník. Ufff ... to byla hodina (nebo víc ???) blbec ... Ale ještě jednou podotýkám, že relativně v pořádku jsme všichni mohli pokračovat dál, takže si vůbec na nic nestěžuju.

Sněžilo jako o závod, tak se cesta dala rozpoznávat podle vyšlapaných stop. Ale ani to nestačilo k tomu, abychom nesešli z cesty. Nejen my jsme určité odbočky přehlídli, vlivem nepozornosti - asi jsme se zakecali. Několikrát nás stopy vedly špatně. Pak najednou zmizely ... hehe, bylo jasný, že jsme nebyli jediní zbloudilí :-). Zrovna třebas rozcestí Pod Kamenem nám dalo zabrat. Tam jsme dokonce bloudili společně s Katrin.

V jednom místě jsem se dost vyděsila. Byl tam potok, širokej potok a cesta vedla napříč. Popadla mne taková panika ... Ale Petr se Zdeňkou našli místo, kde se to dalo pěkně přeskočit. Nebo pěkně ... s trochou snahy ... ale i já, extrémně nešikovná jsem to zvládla, tak to asi zase až tak složitý nebylo :-)). Místama jsme přes vodu skákali, protože byla součástí naší cesty ... to nebylo moc příjemný ... ale asi to je nuda jít rychle po hladký cestě :-) ... vůbec si na nic nestěžuju.

Chvilku jsme šli po silnici E55. Tam jsme zažili nepříjemnou věc. Byly asi 3 hodiny ráno, když jsme tudyma procházeli. Se Zdeňkou jsem šla kousek vepředu, Petr byl zrovna asi 30 metrů za náma. Předjelo nás auto, pak rychle kousek před náma zabrzdilo. Když jsme procházeli kolem, čučeli z toho auta na nás takoví nechutní, uslintaní, sexuchtiví chlapi. Ještěže jen čuměli. Ani snad nic neřekli. Prostě odjeli. Nic se nestalo, ale vůbec to nebylo příjemný.

Někteří organizátoři a pochodníci nás strašili, že před Milešovkou je asi půlmetru hluboký bláto. Ajajaj, měla jsem z toho malinko hrůzu ... ale naštěstí to byla kachna. Tato informace se šířila rychlostí světla, ale nakonec to bylo dobrý.
Cesta nahoru byla vážně kouzelná. Už tam byla hustá sněhová pokrývka. Stromy byly zasněžený jako v pohádce. Pro nás to byl letos vůbec první sníh, takže naše radost byla o to silnější. Krpál nahoru byl solidní, ale kupodivu se mi šel fakt dobře. Hůlky jsem přenechala Zdeňce, měla jsem pocit, že je v tu chvíli potřebovala víc. Tak jsem si to vyfuněla jen tak, užívala jsem si to bílo kolem a byla jsem strašně spokojená.
Nahoře byla strašlivá kosa. Dorazili jsme tam asi v 5:15. Byla ještě tma, takže jsme si neužili žádný výhledy. Dali jsme trochu oddech. Měli jsme termosku s čajem, tak jsme se do něj pustili, trochu jsme si ho vylepšili Jamesonem. Taky padl nějakej chleba atd. Já na sebe hodila mikinu, kuklu ... a hned bylo líp.

Dalším zajímavým bodem byla zřícenina Sukoslav. Sem jsme se dostali po rozednění, ale ještě svítil měsíc, takže docela romantika. Ovšem sešup dolu byl výživnej. Ani tady mi hůlky nepomohly k tomu, abych nehodila držku ... hehe ... bylo to vtipný.
Přišla i první únava. Ládovali jsme do sebe pendrekoidní tyčinky SUPERPEPE. Paní v lékarně mi řekla, že strašně nakopávaj, tohoto dojmu jsem nenabyla, nicméně krize mne opustila dost rychle. Jestli tomu pomohl nebo nepomohl Superpepe, to vážně neumim říct. Každopádně chuťově byl dost dobrej, tak proč ne ...

Přišlo další bloudění. Zase nepozornost? Asi jo ... Zase jsme kecali, řešlili jsme pracovní věci a to, že cesta odbočuje kamsi, to jsme prostě přehlídli. Ale rychle jsme se zase našli, tak dobrý.
Těšili jsme se na Doubravku, tam jsme měli dostat guláš. Ale tak trochu jsme byli připraveni na to, že už tam na nás nikdo čekat nebude. V itineráři jsme měli napsáno: "občerstvení do 8:40", ale my jsme tam dorazili ve 12:30 ... Cedule pochodu tam visela. Vešli jsme dovnitř a brali za kliky všech dveří ... nic, všechny byly zamčený. Tak jsme šli do prvního patra, tam jsme udělali totéž ... a vejš už jsme nešli. Vlastně asi jedny dveře jsme nezkusili ... a tu zafungoval na 100 procent Murphyho zákon ... v té třinácté komnatě byla paní s gulášem ... hmmm ... tuto informaci jsem dostala samozřejmě až v cíli.
My jsme si udělali piknik před hradem. Dali jsme chleba a tak, já vyměnila ponožky. Nu a potom vzhůru dolů do Teplic. Chtěli jsme to zaříznout v nějaký hospodě na polívku, ale cestou jsme žádnou nepotkali. Lidi nám i říkali, že v těch místech nic není. Zdeňka se rozhodla, že v Teplicích skončí. Tak jsme omrkli jak jí jede vlak, koupili tam něco na zub a šli ve směru pochodu dál. Zdeňka šla ještě kousek s náma, že kdyby náhodou se nám podařilo nějakou hospodu najít, tak by si sedla s náma. Potom nám nějací místní lidé poradili, že v přilehlé vesnici Proboštov nějaká hospoda je a že tam nám polívku udělaj. Tak jsme zajásali, rozloučili se se Zdeňkou, té se do Proboštova nechtělo, a pokračovali směr hospoda. Tu jsme relativně bez problému našli. Dali jsme hráškovou polívku a čaj s rumem. Já jsem si tam ještě píchla GPSku do elektriky. Seděli jsme tam asi jen 30 minut. Nechtěli jsme se zbytečně zdržovat, zpoždění jsme měli už luxusní.

Další cesta docela šla, teda až do Krupky. V Krupce jsme pak kdesi ztratili modrou a jak tak říci, byli jsme v prd..i. Zkoušeli jsme jít dle navigace, ale i to bylo špatný. GPSka mi ukazovala, že jdem přesně po modré, cestu jsme jakousi měli, ale v reálu na stromech žádný značky nebyly. Už se setmělo a my jsme byli tak nějak zklamáni, vyřízeni. Takovýhle bloudění prostě bere všechny síly. Pomocí GPS jsme se nakonec dostali k silnici a potom jsme se našli pomocí všeho možnýho, papírový mapy, GPSky a kompasu. Ztratili jsme další hodinu. Hrůza. Cesta se vylepšila, tak jsme mohli zrychlit.
Dostala jsem takový hypo, že mám pocit, že jsem kecala hrozný nesmysly a kraviny, to já občas u hypa dělávám, melu všechno dohromady ... navíc mi absolutně došly síly, měla jsem dojem, že ani nemůžu jít. Rvala jsem do sebe jednu sladkost za druhou, Petr mne nestíhal ... :-). Když jsem se toho zbavila, tak jsem nějak mohla zase jít dál, ale cejtila jsem silný zoufalství. Byli jsme kdesi u Německa, bez jedinýho Eura, před sebou jsme měli ještě hroznejch 40km. Báli jsme se vlízt do Německa, kde mělo bejt jenom vlastní značení ... raději nehodnotím ... prostě už jsme byli unaveni na to, abychom se ztráceli v cizí zemi. Já byla dost vyděšená, tak jsem řekla onu osudnou větu: "Petře, neskončíme to"? Petr se mi taky nezdál bejt úplně spokojenej s danou situací. Navíc jsme věděli, že do cíle musíme dorazit nejpozdějš v 6, jinak bychom museli vlakem do Teplic a tam jít kamsi hledat svý krosny. Vše šlo proti nám. Nálada stála za starou bačkoru, motivace se kdesi vytratila, pouštěla se do nás strašná zima a navíc přicházely mikrospánky.

Petr souhlasil. Vytáhli jsme mapu a hledali, kam půjdem dál, odkud budem schopni se nějak dostat do Ústí ... třebas taxíkem, nám to v tu chvíli bylo jedno. Oblíkla jsem na sebe všechny mikiny, co jsem měla v batohu a vydali jsme se do Fojtovic po silnici. Protože se nám hrozně ulevilo, tak nás přepadla silná únava. Nevím, jestli to do Fojtovic bylo 10km, míň nebo víc, ale šli jsme to asi 3 hodiny, protože jsme to skoro celý prospali. Do této chvíle jsem netušila, že je něco takověho vůbec možné. Mikrospánky jsou mikrospánky, ale my jsme na férovku spali. Tohle bych mikrospánkama nenazývala.
Ve Fojtovicích jsme si sedli do autobusový zastávky. Tam bylo o fous teplejš, nefučel tam ten ledovej vítr. Řešili jsme, jak si zavolat taxík. Ani jeden z nás s tímto neměl žádnou zkušenost. Říkám, že zavolám Zdeňce a zeptám se jí, ale co ... v tom místě jsme neměli absolutně žádnej signál. Opakuju ... když se daří, tak se daří. Vytáhli jsme znova mapu a rozhodli, že musíme dojít až do Krupky, že tam si snad tágo zavoláme, ta vesnice vypadala relativně velká. Tak jsme vyrazili. No a jak tak popojdem 200 metrů, před náma se objeví perníková chaloupka. Normálně tam byla hospoda a ač bylo kolem půlnoci nebo po půlnoci, byla otevřená. Náhodou tam měli nějakou oslavu. Pan vrchní, když viděl, v jakym výbornym stavu jsme, tak neváhal a vzal nás dovnitř, udělal nám polívku a čaj. Ptali jsme se, jak je to s taxíkama ... signál tam vážně nebyl, ale oni tam měli pevnou linku, tak nám i zařídil taxíka ... A PAK, ŽE SE ZÁZRAKY NEDĚJOU ...

V cíli jsme chvíli poseděli a pokecali s organizátory, vzali si diplom s uznanými 75km (ač díky nekonečným blouděním jsme podle mne a podle GPS nachodili asi 85km) ... Tu skončilo naše utrpení ... UFFFFF

Odkazy:
Tracklog - wandermap.net


Návštěvní kniha



pátek - 19:30 - 21:0

pátek - 19:30 - 21:0

pátek - 19:30 - 21:0

pátek - 19:30 - 21:0

sobota - 00:15 - za

sobota - 00:45 - pře

sobota - 02:05 - Pod

sobota - 02:05 - Pod

sobota - 02:05 - Pod

sobota - 04:00 - Bíl

sobota - 04:00 - Bíl

sobota - 04:00 - Bíl

sobota - 04:30 - sto

sobota - 04:30 - sto

sobota - 05:15 - Mil

sobota - 05:15 - Mil

sobota - 05:15 - Mil

sobota - 07:30 - Suk

sobota - 07:30 - Suk

sobota - 07:30 - Suk

sobota - 07:30 - Suk

sobota - 07:30 - Suk

sobota - 07:30 - Suk

sobota - 08:00 - za

sobota - 09:00 - Pře

sobota - 09:30 - mez

sobota - 09:30 - mez

sobota - 09:30 - mez

sobota - 09:30 - mez

sobota - 09:30 - mez

sobota - 09:30 - mez

sobota - 09:30 - mez

neděle - 09:30 - mez

neděle - 09:30 - mez

neděle - 12:00 - pře

neděle - 20:00 - Cín