Home Page
Návštěvní kniha

Pražská stovka

Zpověď nejpomalejších

3. - 5.12.2010


Po týdenním odpočinku a znovunabytí sil jsme se opět vydali na mrazivý pochod. Potýkali jsme se trochu s nepochopením kolegů v práci nebo našich rodin. Bohužel média rozmázla šíleným způsobem počasí toho víkendu, takže to vypadalo, že v žádném případě nemůžeme přežít ani hodinu venku, natož 120km dlouhý pochod, což jest více než 30 hodin na mrazu. Nojo, já asi ty obavy chápu, nadpisy typu "O víkendu bude až -25°C" nebo "O víkendu přijdou kruté mrazy" a to fontem minimálně 72 by asi vyděsili každého. Já osobně jsem taky cítila respekt a v žádném případě jsem nechtěla nic podcenit. Takže v báglu nechyběly termofólie, alusedátka, zásoby teplýho oblečení atd ... Nicméně nezdálo se, že by tato informace příbuzenstvo uklidňovala. A navíc když je Petr uklidňoval slovy: "Kdybych se neozýval, tak jsem mrtvej", nebo "nebojte, máme v báglu černý pytle" ... inu, co na to říct ...

Start byl v Mýtě, v hospodě kousek od nádraží v 23:00. Vlak měl trochu zpoždění, tak jsme dorazili asi v 21:30. Ale času bylo na vše dost. V klidu jsme si přeorganizovali věci, převlíkli se atd. Petr nás šel zaregistrovat, protože byl nachystanej mnohem dřív než já (nojo, jsem ženská). Vrátil se celej vysmátej, povídal, že si Egon řekl o telefon na nás. Nojo, jsme známý firmy, pomalí, šneci hadr.
Na registraci bylo přes 80 lidí, takže se malinko nestíhalo a start byl posunut o 30 minut, vyráželi jsme tedy v 23:30. Snažila jsem se Olafa ukecat, ať nás pustí už v těch 23:00, že jsme hodně pomalí, ale neprošlo mi to.

Vystartovali jsme hodně rychle. Chtěli jsme se zuby nehty držet davu a nenechat si je zmizet hned na startu. Malinko nás deprimovali ti nejrychlejší, kteří nás doslova předbíhali. Ale nic, ještě zbývalo spoustu chodců, kterých jsme se byli schopni držet. Před prvním checkpointem jsme dali řeč s pochodníkem, který disponoval teploměrem. Přemýšlím, jestli mi nebylo lépe před tím, než jsem se dověděla, že je -14°C. A věděla jsem navíc, že o moc tepleji následujících 30 hodin nebude, věděla jsem, že ještě třebas přituhne. Nu což, zatím mne nikde nezebalo a ani nikoho z parťáků, tak nebylo si na co ztěžovat. Vlastně jsme si jen přioblíkli kukly a Petr tuším ještě navíc mikinu a bylo dobře. Trochu jsem Zdeňce záviděla její hustý vlasy, ta vážně nepotřebovala tolik čepic, co Petr nebo já. Oblíkali jsme se po první živé kontrole v Holoubkově (7. km). Abychom předešli umrznutí, probíhalo to za chůze :-).
Následoval pěknej krpál. Petra se Zdeňkou jsem si nechala zdrhnout, protože začalo moje utrpení, který ráda nazývám syndromem prvního kopce. Hodně mne ten výšlap zdržel, hodně pochodníků mne dalo. Ale snažila jsem se to nahnat zpátky jak se krpál naklonil obráceně - dolu skopce a po rovince jsem střídala chůzi a běh. Spoustu lidí jsem dohnala, tak se mi trochu ulevilo.
Šlo se samozřejmě sněhem, takže pokud bychom šli se stejnou energií v létě, byli bychom měli rychlost asi o kilák v hodině vyšší. No ale i tak jsme byli překvapeni, že jdem hodně rychle. Naše rychlost prozatím nebyla úplně šnečí :-). I jsme potkávali ostatní pochodníky, tak to člověka drží v dobré psychické kondici.
Zdeňka trošku vyhrožovala, že nebude schopná se s námi držet ostatních pochodníků seč to půjde, ale nakonec jsem to byla já, kdo měl problémy zásadního charakteru a měla jsem co dělat, abych Zdeňku opět chytila a abych se jí alespoň držela. Děs. Pěvně jsem věřila, že skutečně šlo jen o první kopec a že ten druhý už vyběhnu jako laňka :-). No, doufejme. V zádech jsem měla něco jako 15 km a před sebou ... v tu chvíli bylo lepší to nepočítat ... výsledek byl ještě děsivej ... 105 ... ufff ... ještě teď, když to píšu se mi převracej panenky.

Asi po půl třetí ranní jsme se dostali na první tajnou kontrolu. V lese na nás čekal teplej čaj, nějaký Isostary a něco k jídlu. Jak jsem nalejvala čaj do kelímků, malinko jsem si polila rukavice, ale naštěstí jsem měla záložní, takže žádný psycho :-). Chvíli jsme se tam zdrželi, posilňovali se a trochu odpočívali. Mě začaly tuhnout údy. Tak jsem vyměkla a přioblíkla mikinu. Vyrazili jsme rychle, protože to postávání s náma dost zacloumalo. Potřebovali jsme se prohřát. Naštěstí to bylo mírně do kopce, takže jsme se zahřáli relativně rychle. Hehe, na tajné kontrole nám byla slibována bábovka "za chvilku", ale tím byl myšlen kopec s tímto jménem, nikoliv domácí pečená :-)), s kafíčkem, čajíčkem, u krbu :-) ...

Na Bábovce jsme měli v nohách 21km, tak jsem hlásila pozitivní zprávu, že již máme před sebou "jen" 99km, že už to spadlo pod 100 :-) ... tož všem nám spadl šutr ze srdce, teď už to bude brnkačka :-). Tak jsme z vesela pokračovali dál. Druhá tajná kontrola přišla relativně brzy po té prvé. To bylo na 25.km ve Strašicích. Dostali jsme zase čajík, ještě byl teplej naštěstí a padl. Zdeňka byla jako ledová královna. Její hustý vlasy byly absolutně bílý, namrzlý, že opravdu vypadala jako z pohádky. Vyndala jsem foťák a vyfotila ji. Ten foťák ale začal trochu stagnovat. V patnáctistupňovym mraze mi po vyfocení první fotky hlásil, že "battery v prd..i" ... tak jsem mu dala minutku čas a zkusila to znova. Jasně, že vyfotil další fotku, ale protestoval solidně. Omluvila jsem se Zdeňce a Petrovi a vyrazila napřed. Nechtěla jsem nic jíst a pouštěla se do mě zima. Nechtěla jsem tam tak postávat a promrznout až na kost. Tentokráte jsem navíc byla nejpomalejší členkou výpravy, tak to nebylo nic proti ničemu.
Cesta ze Strašic nebyla nic moc. Sice nám ji pochodníci před námi prošlápli, ale ne moc kvalitně. Sníh byl hlubokej, šlo se strašně blbě. Nepříjemnej úsek měl asi 3 km, byli jsme strašně rádi, když byl za náma. Jednak nás to nebavilo a druhak ty kilometry moc neubejvaly. A Petr navíc hlásil mikrospánky. Ale potom následoval velmi rychlý úsek, na oplátku, za odměnu :-). Byly to asi 4km po silnici. Byla ještě noc, takže nám auta nelezla na nervy. I když pár jich profrčelo, ale nic, co by nás štvalo. Podobnou rychlostí jako nás předjížděly auta, nás předešel jiný pochodník ...

Dostali jsme se do Kvaně a tady jsme zlehka zakufrovali. Ale nic výraznýho. Zakecali jsme se a přehlídli odbočku ze silnice. GPS nám ukázala kudy. Zašli jsme si asi 300m, takže zatím bylo skóre v pohodě. Procházeli jsme kolem domku ve vesnici, kde se zrovna chystali na zabijačku. Uff. Bylo mi líto čuníka ... ale takovej je život.
Už se začínalo rozednívat. Doufala jsem v oteplení. Petr ho taky sliboval, ale nejenže nepřicházelo, ale ještě trochu přituhlo. Zvedl se vítr, takže jsem si přetáhla kuklu úplně přes obličej. V oteplení jsem doufala mimo jiné kvůli fyziologické potřebě, kterou jsem odkládala, jak jen to šlo ... nás ženský to čůrání stojí o něco víc úsilí ... a při představě toho zmrzlýho zadku ... oou ... a následný snaze natáhnout zpět ty zpocený mokrý, studený kalhoty ... oou ... jenže vono to bohužel nešlo odkládat do nekonečna a Hostomice s restaurací byly ještě hoooodně daleko. 20km daleko. Ufff ... prostě tak.

Nezmínila jsem Olafovo dokonalý značení. Procházelo se lesem, kde by se zvláště těm prvním špatně hledala cesta, proto byly značky na každém druhém stromě, bylo nemožné tady zakufrovat, takže naše skóre po asi 45km bylo stále pouhých 300m navíc. OLAFE, DÍKY ...

V Podluhách byl otevřený obchod. Byli jsme tam asi v půl deváté. Koupili jsme vody, který nám začaly docházet a k tomu něco na zub. V obchodě bylo příjemně teplo, tak jsme se i trochu zahřáli.
Další občerstvení bylo na Felbabce, kde jsme měli další tajnou kontrolu. Ale čaj už byl studenej, tak jsem ani nic nedala ... Dověděli jsme se, že ještě nejsme poslední ... tak to bylo příjemný zjištění.

Další část cesty byla tak trochu kritická, alespoň pro mne. Na úplném začátku pochodu jsme se od jednoho pochodníka dověděli "úžasnou" zprávu, že se na Plešivec neleze. Myslela jsem proto, že už nás čeká jen asi 13km po relativní rovince. Ona byla pravda, že na Plešivec se nešlo, šlo se "jen" na Plešivecký hřeben ... a to samo o sobě byl docela masakr. Úplně mi došly síly a myslela jsem, že se nahoru nikdy nedostanu. Mazec, nářez. No nemám se moc za co chlubit ... tenhle pochod mi šel jaksi ztěžka. Pak taky jsem vážně myslela, že v Hostomicích budeme mít v nohách 58km, ale ono to bylo trochu jinak, v Hostomicích to mělo být 60. Může se zdát, že 2km navíc nic není, ale ono když jdete 60km jen s minimálníma přestávkama, v patnáctistupňovym mraze ... je znát každej metr převýšení a každej kilák navíc. Já vím, že namakaný profíci s tím neměli problém sebemenší, ale já nejsem profík a už vůbec ne namakanej ... to jsou sprostý slova ... :-) ...
Když jsem se dostala nahoru na hřeben, myslela jsem, že nepřežiju následující minutu, vteřinu. Zachránil mne asi chleba a voda, což jsme tam do sebe nasoukali. Nemohli jsme se moc zdržovat, abychom nezmrzli, tak jenom nejnutnější dobu na refresh a pokračovali jsme dál. Dál už to bylo víceméně skopce. Takže to vypadalo nadějně, vypadalo, že alespoň do Hostomic přežiju. Zdeňka měla výbornou náladu. Byla rozhodnuta v Hostomicích skončit, takže jsem na ní nepozorovala sebemenší známky únavy. To jsem jí opravdu hodně záviděla. Jen jsem si říkala, jestli to nejni škoda to v půlce zapíchnout, když má člověk tolik síly a optimismu.

Do hospody v Hostomicích jsme se doplazili asi v 12:30. Byla jsem štěstím bez sebe. Téměř na dně svých sil. Bylo strašný poslouchat, jak se mne oba Zdeňka i Petr snaží přesvědčit, abych jela domů. V těch prvních chvílích, než jsem popadla dech, jsem jim málem podlehla. Byla jsem opravdu hodně na vážkách. Vidina dalších 60km v mrazu byla opravdu hororová. Ale na druhou stranu představa, že bych se vzdala, byla ještě horší. Řekla jsem ... "já to dojdu, dejte mi chvilku, abych se dala dohromady". Objednali jsme si čaj s rumem 6 kafí, polívku, nějaký vody. Spadla mi hlava na stůl a chvíli jsem vytuhla. Petr taky. Pak přišla číšnice a přinesla nám naše jídlo a pití, tak to nás vzbudilo. Pustili jsme se do toho. Ten čaj mi strašně pomohl. Vrátil mi optimismus a tak 50% sil. Tak jsem si objednala ještě dva :-). Petr si dal taky ještě jeden. Kafe jsme přelili do půllitrový petky, přezuli ponožky, zneužili WC ... Ještě jsem se Zdeňkou vyměnila jednu svoji zpocenou mikinu za její suchou a dala jí pár těžkejch krámů z batohu a vydali jsme se do boje. V Hostomicích jsme se zdrželi celkem 2 hodiny.
Ještě jsem chtěla zmínit pochodníky, kteří k nám přišli ke stolu se optat, jak to jde a nabídnout nám vánoční stovku. Pánové, jestli tohle čtete, přijměte prosím mou omluvu za to, že jsem vás skoro poslala někam. Vy jste přišli přesně ve chvíli, kdy moje tělo i mysl byly kdesi pod bodem mrazu a návrh na to, jít další stovku v mrazu a sněhu mne vážně dorazil :-). Ale teď už se těším na ledopády :-))).
Dále byly roztomilé Zdenčiny poznámky. "Já nemám strach, že nepřežijete pochod, já se jen bojím, že se vzájemně zabijete." To byla narážka na mou perfektní náladu. Už si konkrétně nepamatuju, co jsem přesně řekla, ale bylo to o tom, že cokoliv Petr řekl, bylo použito proti němu. ... Ale k žádný vraždě samozřejmě nedošlo. Slovní přestřelky jsme ustáli :-).

Následujících 60km začlo tím, že jsem opět umřela v kopci. Ale říkám si, že toto prostě není možný, že to není normální. Glykemii jsem si změřit nemohla, glukometr jsem si ani nevzala s sebou, hned by umrzl a stejně by nefungoval. Ale neměla jsem dojem, že mám vysokej cukr, spíš tomu bylo naopak. Tak jsme zastavili, dali jsme ještě chleba, sušenky a pití. Potom se mi síly vrátily a kopec jsem relativně bez problémů vylezla.
Lezli jsme na rozhlednu na Studený vrch. Po oné přestávce mne Petr poslal napřed, že mne dožene. Měla jsem najednou jakoby motor a Petra jsem za sebou neviděla a neviděla. Když se konečně začal blížit, a právě tehdy, když už byl kousek za mnou jsem uviděla tak 50 metrů před námi stádo divočáků běžet skrz naši cestu zprava doleva. Bylo jich asi tak 20 a já byla ráda, že nejsme těsně u nich. Když jsem si tak prohlížela ty smrčky kolem, fakt jsem nevěděla, jak bych před nima zdrhla na strom. No ale bylo to krásný je vidět takhle naživo.
Na rozhledně jsme byli asi v 16:00. Odtud jsme šli dolů z kopce, pak zase nahoru na Stožec ... mezitím se zase začalo stmívat. Den byl ukrutně krátký. Světla jsme si moc neužili. Odhaduji tak od 7 do 17 hodin. Když se setmělo úplně, tak jsme potkali dva běžkaře. Bylo to zvláštní, protože tma byla vážně jako v pytli, byli jsme kdesi v hustém lese a Ti lidé neměli ani čelovky ani žádná jiná světla. Mrkev v zimě ... hmmm.
Kolem 20:00 jsme dorazili do Halounů. Tam na nás ještě čekali organizátoři v hospodě. Tak jsme chtěli dát polívku, ale bohužel už nebyla. Tak jsem si dala nakládanej hermelín a Petr klobásu. Dál jsme dali čaj, kafe, vodu, doplnili jsme si pití i v baťohu. Vyměnili jsme si ponožky a vydali se dál, vstříc další pouti. V hospodě jsme dostali výslužku ze zabijačky ... to bylo hezký :-) Petrovi jen zasvítily oči. Já na tyhle věci nejsem ... tak jsem ochotně přenechala.

Cesta z Halounů byla špatná. Ani nešlo o to, že se opět stoupalo, ale nepodařilo se nám najít Jezírko, u kterého měl být další fix. Opravdu jsme ze značky nesešli, ale Jezírko jsme prostě nenašli. Petr šel kousek zpět, ale kde nic tu nic. Dokonce na rozcestí Pod Jezírkem byly posekané stromy na hromadě a nedařilo se nám ani najít pokračování modré. To nám tak trochu bralo síly a náladu. Ale pochlapili jsme se, cestu jsme nakonec našli. Ale byli jsme trochu v pytli s náladou kvůli nenalezené fixe.
Pokračovali jsme tedy po modré na Babku. To byl výšlap nahoru na kopec. Vše jsme našli, ale nahoře zase fix nikde. Oblezla jsem tam snad všechny skály, prohledali jsme všechny stromy, ale fix nikde. Tak to bylo trochu k nasr..í. Ale říkala jsem si, že když mi Olaf tento pochod neuzná, já budu i tak spokojená, protože budu vědět, že jsem to prošla ... a že to bolelo.
Když jsme byli někde pod Babkou, tak nám volal Olaf. Hehe ... už jsme byli zase poslední, historie se zase opakovala. V Řevnici u hospody jsme byli asi ve 23:40. Olaf nám řekl do telefonu, že už na nás nečekají, ať tam něco opíšem. Tak jsme udělali a pak si dali čaj v jiný hospodě. Přezula jsem poslední ponožky, nabrala zbytek sil a vydali jsme se na poslední část cesty. Ještě nás čekalo 30km.
Moje pohorky šli svůj poslední pochod. Byli už všemožně děravý. Škoda, něco tak pohodlnýho jsem ještě nikdy předtím neměla. Jenže teď už to bylo blbý. V druhé půli cesty už jsem v nich začínala cítit vlhko, což zvlášť v mraze není nic příjemného.
Z Řevnice jsme šli dlouho do kopce. Tak jsem si kalkulovala v hlavě, za jak dlouho asi můžeme být v cíli. 30km už nebylo moc, ale ve sněhu a unaveni ... už se nedalo počítat s rychlostí 5km/h a asi ani 4km/h. Strašně jsem si přála být už v Praze, jít už po cyklostezce.
Opět nám volal Olaf, ptal se, jestli jsme ještě nezmrzli :-). Dostali jsme se do Černolic. U Černolické mohyly měl být fix ... ale prostě jsme nenašli ani mohylu ani fix. Petra začalo chytat zoufalství, protože to už byl třetí nenalezený fix. Já jsem měla přimrzlej mozek, ozubený kolečka se už zdaleka netočily tak, jak by měly, takže mi to bylo asi jedno, chtěla jsem tam někde něco opsat a jít dál, moc se nezdržovat. Petrovi to nedalo a vydal se během zpět, "vždyť, sakryš tu ta mohyla někde musí bejt" ... ne ... naběhal asi 500m a nic nenašel. Tož jsme opsali nějaký věci z cedulí a vydali se dál. No a ten osudný fix kontroly K16 - Černolická mohyla - jsme našli asi po dalším kiláku kdesi u silnice. Nu což. Ztratili jsme asi 20 minut, ale hlavně, že jsme našli fix.

A nyní začala docela drsná mikrospánková etapa. Šla jsem za Petrem a věděla jsem, že usíná. Vždy tak šíleně zpomalil ... Mluvila jsem na něj, píchala do něj hůlkou ... vždy to pomohlo tak na pět minut. A potom znovu ... I jsme zastavovali a zkoušeli Isostar, kafe, sladkosti. Probuzení bylo zase jen na chvíli ... navíc ony mikrospánky přišly i na mne. A nezdálo se, že se dá z toho jakkoliv utéct. Po rovince a dolů skopce jsme běhali. Dokonce sem tam i do kopců, protože to nás tak nějak drželo při vědomí.
Úspěšně jsme se dostali do Jíloviště, našli fixu a vydali se dál. Doufali jsme, že potkáme benzínovou pumpu, kde bychom si dali jedno, dvě, tři kafe ... ale nenašli jsme nic. Nic, kde by bylo možný si to kafe dát. Bylo asi 5 hodin, tak nebylo divu.
Z cesty z Jíloviště na Zbraslav si toho moc nepamatuju. Celou cestu jsem prospala :-). Jen si pamatuju hrozně dlouhej dřevěnej plot, podél kterýho jsme se strašně dlouho ubírali. Jo a vlastně taky vím, že hodně přituhlo. Že jakýkoliv zastavení znamenalo, že mi přituhnul obličej a mráz se rychle dostával na kosti ...
A potom !!! Naše vysněná Zbraslav !!! Zhasli jsme čelovky, už nebyly potřebné. Ještě jsme měli něco jako 5km před sebou, ale už to vypadalo dobře, BYLI JSME V PRAZE !!! Ještě na cyklostezce jsme trochu bojovali s mikrospánky, ale už bylo znát, že postupně opouští naše těla. Na mostě Závodu míru nám opět volal Olaf. Petr se smál, říkal, že slyšel bouchnout šampus, když Olafovi řekl, že jsme už v Praze :-).
Modřanská rokle byla vtipná. Nadávala jsem, říkala jsem si ... zase jsme v lese ... já už nechci bejt v lese ... za posledních 30 hodin jsem si les užila docela dost ... Navíc jsme ztratili Olafovy šipky. Vynervovali jsme se zbytečně brzo, ale vážně jsme se báli, že jsme někde neodbočili. Tak Petr šel dopředu a já zpět k poslední šipce. Byla hodně daleko, dost jsem se prošla ... pak jsem navíc zjistila, že jsme šli dobře, totéž zjistil i Petr. Usmíval se jako sluníčko, když jsem se k němu vrátila ... hlásil ... "počkej, až uvidíš, co nás čeká" ... podívala jsem se na obě stráně, levou i pravou ... žrádlo ... ale co, nebyly nijak dlouhý, takže jsem si tak myslela, že bych to mohla přežít :-). Ve stráni byl ještě poslední fix.
Podle itineráře, jsme měli před sebou ještě 900m. Hehe, byla jsem vyčerpaná a strašně jsem se těšila, jak uvidím Olafa ... protože vidět Olafa znamenalo BÝT V CÍLI !!! Přicházeli jsme k jakési škole. Následovali jsme Olafovy šipky, který nás pěkně vedly kolem celýho areálu týhle základky. Jo a chci podotknout, že si nejsem úplně jista, jestli jsme ji náhodou neobešli dvakrát. Úžasný bylo, že když jsme skoro uzavřeli kruh, šipky nás začly odvádět PRYČ od týhle školy ... COŽEEEE ???!!!??? Tohle nebyla cílová ZŠ Prof. Švejcara.
Tak jo, tak jdem dál. Já myslela, že oněch 900m už jsme dávno absolvovali. Asi ne. Došli jsme k dalšímu areálu školy. Tohle už musí bejt ono, myslela jsem si, ale ani to ne. Naštěstí tento areál jsme obcházeli jen z půlky. Další škola. Přemýšlím o tom, jakou mají asi Modřany hustotu škol na kilometr čtvereční. Vychází mi, že strašně vysokou. Jsem psychicky připravena obejít i tuto školu a potom jít zase k jiný, když tu vidím to, co vidím ... ceduli ... něco jako: "Pražská stovka - cíl". Začínaj mi týct slzy, ale rychle je otírám, protože ze školy vyběhl Olaf, aby nás vyfotil. Nasazuju americkej úsměv, vůbec nic mne nebolí, klidně si to střihnu ještě zpět :-))).

Bylo asi 10:00, když jsme překročili práh týhle základky. Čekalo tam asi 10 lidí a všichni nám zatleskali ... DÍKY ... to bylo hezký, to bylo silný, to bylo vysvobozující !!!!

V cíli mne snad nezajímalo nic jinýho, než 1) zout boty, 2) vyčůrat se, 3) šlehnout si inzulín ... a jestli si dobře pamatuju, v tomto sledu jsem to i provedla. Bod číslo 2 byl vtipnej. Kabinky pro děti byly strašně malý a já trochu zápasila s tím, abych se tam vůbec vešla :-))). Ale hlavně, že tam bylo teplo :-).
No a až potom mne zajímalo to, abych měla svůj diplom. Zaslouženej nebo nezaslouženej, to je úplně jedno. Pro mě tohle byla zatím nejnáročnější stovka a já jsem to zvládla ... Pomohl mi Petr, kterej se zdál bejt úplně v pohodě po celou dobu pochodu. Moje myšlenky na vzdávání odháněl se slovy: "Minulej tejden jsme vzdali, to jako teď budeme vzdávat každej pochod?". Jediný kritický byly pro něj mikrospánky, jinak vše zvládal levou zadní ... KLOBOUK DOLŮ !!!

Co bude dál teď v nejmenším netuším. Je to ve hvězdách. Nebo v našich rukou? Hehe, spíš nohou :-))).
Olafe díky za sqělej pochod ... vyčerpávající (pro nás nezkušené) a zároveň nabíjející. Dost dobře organizovaný, perfektně popsaný. Navíc jsme nachodili něco jako - Petr asi 2km a já tak maximálně 1km. Což na 120km je supr. Pochod byl krásný, jako v pohádce, zasněžená krajina byla skutečně dechberoucí.
Zdeňko a Petře díky za to, že jste mne dotáhli nejdřív do Hostomic a pak Petr až do cíle, do Prahy; díky za váš optimismus ...

Odkazy:
Tracklog - wandermap.net - chybí toho hodně ... cca 50km
Oficiální stránky Pražské stovky

Naše časy - suma sumárum:
Čas      Kde     Pauza     Kolik v nohách
pátek 3.12.
23:30 Mýto – START      0 km
sobota 4.12.
00:32 Holoubkov, odbočka k ŽST 7 km
01:24 Trhoň 10 km
02:22 Žďár, u bývalé chaty 15,5 km
02:35 Hůrecká cesta - tajná kontrola 15 min 18 km
03:30 Bábovka 21 km
04:23 Strašice, U Libuše BUS - tajná kontrola 5 min 25 km
06:50 Pod Hlavou 37,5 km
07:20 Záskalská přehrada 39,5 km
09:09 Felbabka - tajná kontrola 10 min 47 km
09:37 Ostrý 48,5 km
11:23 Plešivecký hřeben 54 km
12:31 Hostomice, restaurace Záložna 2 h 60 km
16:00 Studený Vrch, rozhledna 65 km
19:30 Halouny, restaurace 30 min 81 km
21:40 Nad Jezírkem 83 km
22:30 Babka, vrchol 85 km
23:41 Řevnice, restaurace U Rysů 30 min 88 km
neděle 5.12.
02:51 Černolické skály 95,5 km
04:02 Pod Kamenem 100 km
04:53 Jíloviště 102,5 km
06:10 Nad Strnady 106 km
07:46 Praha - Komořany 114 km
09:27 Modřanská rokle, svah 119,1 km
09:56 Praha - Modřany, ZŠ Prof. Švejcara – CÍL 120 km
Celkový čas: 34:26




Návštěvní kniha



pátek - 21:30 - 23:3

pátek - 21:30 - 23:3

pátek - 21:30 - 23:3

pátek - 21:30 - 23:3

pátek - 21:30 - 23:3

pátek - 23:30 - Mýto

pátek - 01:30 - cest

pátek - 01:30 - cest

pátek - 02:50 - Hůre

sobota - 03:00 - Hůr

sobota - 04:30 - Str

sobota - 04:30 - Str

sobota - 04:30 - Str

sobota - 05:15 - Zaj

sobota - 07:45 - pře

sobota - 07:45 - pře

sobota - 07:45 - pře

sobota - 08:15 - pře

sobota - 08:15 - pře

sobota - 08:15 - pře

sobota - 08:15 - pře

sobota - 10:00 - Na

sobota - 10:00 - Na

sobota - 10:00 - Na

sobota - 10:00 - Na

sobota - 12:15 - pře

sobota - 12:15 - pře

sobota - 14:00 - Hos

sobota - 14:00 - Hos

sobota - 16:00 - Stu

sobota - 16:00 - Stu

sobota - 16:00 - Stu

neděle - 09:20 - Mod

neděle - 09:20 - Mod