Home Page
Návštěvní kniha

Ledopádová stovka

Zase poslední

4. - 5.2.2011


Ledopádová stovka nepatří do seriálu Československá tisícovka, ale po shlédnutí fotek z loňského pochodu Petr nabyl dojmu, že tohle prostě musíme vidět. Na Pražské stovce jsem sice měla dojem, že s tímto šílenstvím definitivně končím, ale po zotavení se fyzickém i psychickém jsem si řekla, že to přeci jen tak nevzdám. Už jsem se i těšila na další dobrodružství.

S logistikou nám tentokrát pomohl Michal, který nás odvezl na start do Valdeka a potom pro nás zase přijel. MICHALE, JEŠTĚ JEDNOU DÍKY, TO NEMĚLO CHYBU !!!
Start byl ve 20:30 u místní restaurace, ve smluvním autobuse. Ten nás odvezl do Varnsdorfu a startovalo se odsud asi v 21:05. Hned na začátku nás čekal výšlap na rozhlednu na Hrádku. To bylo supr, hřál nás výborný pocit, protože jsme dorazili v čele pelotonu. No, hlavně to udržet co nejdýl, pomyslela jsem si. Jsme notoričtí poslední chodiči, a to nejni úplně dobrej pocit. Na druhou stranu, furt se cítím býti začátečníkem, tak asi možná na to trochu právo mám :-)...
Jasně, že jsme se v čele neudrželi, dali nás asi 3 běhači. I tak jsem ale byla s naší pozicí spokojená. Dost to motivovalo ...
Po Hrádku nás čekal výšlap na Špičák, kde byla první samokontrola. Nahoru jsem se táhla jako nudle, i když i tak si myslím, že zatím tempo bylo dobré. Ale já mám ty vejšlapy prostě pomalý. Jenže naštěstí tenhle krpál byl fakt krátkej, nahoře jsme byli rychle, tak jsem nestihla umřít :-). Dolů jsme to seběhli. V protisměru jsme potkávali další pochodníky, ať už stovkaře, nebo ty z 9km trasy.
Dostali jsme se opět do Varnsdorfu. Zde jsme skočili do hospody, kde byl konec 9km trasy a pro stovkaře tu byla kontrola. Nic jsme si ani nedali a hned jsme šli dál. Bylo pěkný počasí. Teploučko, docela jsem si to užívala. Po zkušenosti z Pražský stovky jsem měla dojem, že je fakt teplo, bylo třebas mínus 4 nebo tak nějak. Prostě pohoda. Terén byl zatím v pohodě. Procházeli jsme jedním nepříjemným zkopcem, kde to dost klouzalo, ale ve zdraví a bez pádu jsme všichni tři prošli.

Dále nás čekala etapa v Německu. Byli jsme zvědavi, jak se tam vymotáme, neměli jsme tušení, jak Němci značí. Ale pochopili jsme rychle, že to bude v pohodě, protože o dokonalý značení se postarala Olafova parta. Později jsem se od Olafa dověděla, že loni lidi spoustu cedulí postrhávalo ... ach jo ... ale letos to fakt nemělo chybu. Německý značení je řídký, takže tyhle šipky nebyly pouhopouhým nadbytečným luxusem.
Cesty se začaly horšit. Byly ledovaté, takže hrozilo, že "ledopády" zažijeme mnohem dříve. Inu jeden jsme absolvovali. Byla to Zdeňka ... leč kostrč naražená nezůstala, zuby všechny na svém místě, dýchání z úst do úst taky nebylo potřeba, takže vlastně všechno dobrý. Byl to jen maličký ledopád bez následků. Hurá !!!
Stoupali jsme a zase klesali, byla to celkem pohodička, protože žádný kopec nebyl tak unavující, vyčerpávající. Do kopce mi to z nás tří šlo jako vždycky nejpomaleji. Nojono ... Dolů jsem byla v pohodě ... Ale to se není až tak s čím chlubit.

Čekal nás výstup na Spiltzberg, předtím ale menší dobrodrůžo. Petr si zastavil kvůli fyziologické potřebě. Šli jsme napřed, Petr je beztak vždy natolik plnej sil, aby nás doběhl. Ale šli jsme už nějakou dobu a Petr se za náma furt ne a ne objevit. Fakt to už bylo podezřelý. Začali jsme pomalu stoupat a dostali jsme se na takové prostanství, odkud bylo dost dobře vidět daleko tam, odkud jsme přišli. Petra nikde. Nedalo mi to a zkouším mu volat. Naštěstí to zvedl. Dověděla jsem se, že nás chtěl rychle dohnat a tak se soustředil na co nejrychlejší posun časoprostorem, že zapomněl odbočit ... ufff ... tak tak trochu zakufroval. My jsme pokračovali dál do kopce a asi po 20ti minutách nás konečně doběhl. Bylo to na větší silnici. Kousek se po ní šlo, pak se odbočilo vlevo zase do terénu a co to tam? Tajná kontrola. Supr. Foukal celkem silnej vítr. Dostali jsme teplej čaj s rumem, ale vítr mi ho skoro celej vylil, tak jsem dala druhý kolo, ale bez toho rumu. Říkám si, třebas to bylo znamení, že ten rum nemám pít. Vzhledem k mým obvyklým těžkostem žaludku jsem ani nebojovala o nášup rumu. Šlehla jsem si inzulín a vydali jsme se na onen Spiltzberg. Tohle stoupání mi přišlo výživný. Nejdřív to hodně klouzalo, pak se to bořilo a nakonec to zase šíleně klouzalo. Nahoře byly takový kamený schůdky na vyhlídku a to bylo teda žrádlo, jedna velká klouzačka. Nahoře pak zase ten vítr, tak jsme se ani nezdrželi, jen jsme si zapsali kontrolu a jali se klouzat dolů.
Spiltzberg nám byl tak trochu osudnej, protože cestou dolů jsme zase ztratili Zdeňku. Našli jsme se pomocí německého mobilního operátora. Zdeňka mi řekla, že mě vidí (byla na opačném konci pole), tak jsme si zablikali čelovkama a vydali se vstříc sobě. Naštěstí Zdeňka, ač šla špatně, měla zhruba správný směr, takže to nebyla až taková komplikace. Našli jsme se rychle a pokračovali dál.

Zatímco já se Zdeňkou jsme pochodovali v relativní pohodě, Petr zápasil s mikrospánky. Bylo to překvapující, čekali jsme je až nad ránem, jako obvykle. To je prostě děs, když to takhle přijde, někdy není téměř možný se toho zbavit. Drží se to člověka jako klíště. Jenže klíště můžete nějak vytočit, ale s tímhle si někdy jde poradit fakt těžko. Měla jsem s sebou půllitru Coca coly light, tak jsem Petrovi vnutila. Asi by se tolik nekroutil, kdyby to nebyla bejvala lightka. Nojo, jenže já ji mám prostě raději, kvůli cukrovce piju jedině tu a když bych si někdy mohla dát sladkou, což by byl zrovna tenhle případ, tak mi prostě nechutná, je na mě moc sladká... Ale příště se asi přemůžu a vemu červenou colu, je mnohem lepší překonat svou malou nechuť, než koukat na nespokojený obličeje svejch spolupochodníků :-).
Vyškrábali jsme se na Kotmar. Tam bylo takový sezení a bylo i suchý, tak jsme tam dali malou pauzu. Trochu jsme se posilnili, přioblíkli, a docela rychle se vydali na další cestu. Docela přituhlo a jak jsme se zastavili, tak se to do nás pouštělo, jo a kor do rozespalýho Petra :-).
Sunuli jsme se dál. Občas se šlo po silnici. Kontrolovali jsme po Petra, aby se nestal obětí svýho spánku a neskončil pod jedním z těch kamionů, co tam projížděly. Už bylo nad ránem a provoz se zhušťoval. Nic moc.
Když jsme se konečně dostali zpět do naší rodné země české, naše srdce zajásala. Hned v Jiříkově, hned za hranicema se nám do cesty postavila benzínka, kde se dalo koupit kafe a vlastně úplně cokoliv. Tak jsme dokoupili i colu (jednu samozřejmě sladkou :-) ), vodu a celkově jsme se dali trochu dohromady. Začlo se rozednívat, takže potom už se i dalo jít bez světel. Potkali jsme několik dalších stovkařů, prohodili jsme pár slov. Libovali jsme si, jakáže je to pohoda porovnávajíce pochod s Pražskou stovkou. Shodli jsme se všichni na tom, že po přežití té, musíme prostě přežít cokoliv, a tohle nám vážně připadalo jako úplná brnkačka.

Mimochodem, nezmínila jsem, že jsem akorát testovala nový pohory. Ledopády byly jejich první pořádnou akcí. Jsou to Meindlovky - Burmy. Do zimy perfektní. Na ledě docela držely, neteklo do nich, zima v nich nebyla. Je pravda ale, že díky dvojí ochraně - jednak kůže a druhak Goretex nepropouštěj stoprocentně vlhkost z pocení nohou, takže po nějaký době v nich je cejtit trochu vlhko, ale neni to hrozný, protože fusky za pětistovku z Merino vlny to zachráněj :-)).

No ale zpět k pochodu. Kousek za Jiříkovem si Zdeňka vzala hůlky. Už na nás byla trošku znát únava, takže hůlky trochu odlehčily. Už jsme nebyli doleko Valdeku, kde jsme měli uzavřít první padesátku.
Tam nás čekala delší pauza. Těšili jsme se na polívku, ale místo toho jsme dostali nějaký pečivo, salám, paštiku, máslo. Na to jsem vůbec neměla chuť, ale polívka se naštěstí dala objednat. Petr měl geniální nápad jménem PIVO. Dala jsem jedno a strašně mě nakoplo. Petr pak povídal, že ho spíš naopak zabrzdilo, unavilo. Já se divím, že mě tak pomohlo, protože normálně při sportu alkohol vůbec nemůžu, jen naprosto minimálně, taky mě úplně většinou zdřevění a končím. Zdeňka si nic s alkoholem nedala. No, vyměnili jsme ponožky, nabila jsem trochu GPSku, pojedli jsme, odpočinuli a nabrali síly na druhou polovinu cesty. Ve Valdeku jsme se zdrželi asi 70 minut. I jsme se tam sešli s ostatníma stovkařema.

Na druhou půlku jsme se těšili, byli jsme moc zvědaví na ony ledopády. Ale nejdřív jsme se museli dostat do Brtníků a odsud to taky bylo ještě kousek cesty. Z Valdeka se šlo nejdřív po rovině, lesem, občas přes vesnici, pole, atd. Vydrápali jsme se na vyhlídku Hrazený a já jsem pomalu začala cejtit krizičku. Dolu jsem nějak seběhla a potom jsem se asi kilák a půl motala jako ožralá. Nohy se mi pletly a celkově jsem cejtila, že nutně musim něco sníst, jinak končím. Na rozcestí na Zeleném kříži jsme na chvilku zastavili na čůrání, já jsem to využila na vyndání chleba a coly. Lila jsem ji do sebe šíleně rychle a cejtila jsem, jak mi to dělá šíleně dobře, uff. Ještě sníst ten chleba a bude to dokonalý. Dala jsem si ho do kapsy, nandala zpět baťoh a vydala se stíhat Zdeňku s Petrem, kteří neprocházeli evidentně žádnou krizí. Chleba jsem za chůze hltala velmi nezdravě, to byl prostě nedostatek cukrů, tuků, bílkovin v mym chabym těle. Hehe, ale jak říkám, chleba mě postavil na nohy, dohnala jsem ty dva a cejtila se zase v pohodě.

V Brtníkách jsme se dověděli, že zpět do Valdeka nás čeká už jen 32km. Mysleli jsme, že to bude ještě tak asi kolem 38km, tak to nebylo nepříjemný zjištění. Tak to si můžem sednout na chvilku. Tak jsme dali čaj a polívku, zase si vyměnili ponožky a pokračovali dál. Teď už měly konečně přijít ty ledopády. Už jsme na ně byli celí nadržení :-)). Ale stejně jsme ještě museli trochu zakroužit, než jsme se k nim dostali.
Snažili jsme se jít co nejrychleji, aby jsme aspoň něco viděli ještě za světla. Všichni jsme si vzali nějakou tu mp3 do uší, aby cesta líp ubíhala. Hehe, já jsem si u toho i na férovku prozpěvovala, doufám, že to nikdo neslyšel :-)).
Zajímavé to začalo být od Kyjova. Nejdřív jsme šli takovým uzoučkým průchodem mezi ploty a rázem jsme se ocitli v lese ve skalách. Paráda. Zdeňce to úplně nesedlo, však to bylo trochu adrenalinový. Schody a žebříky klouzaly, místama fakt nic moc. Ale později jsem se dověděla od Olafa, že to letos bylo pro teplý, loni to prej bylo výrazně horší. Taky jsem se dověděla, že tudyma před námi prošlo cca 250 lidí, takže nám to dost uklouzali. No, ale musela bych vidět, jak to vypadalo před tím, abych mohla říct, o kolik jsme to měli (nebo neměli) těžší.
Ale mně se to strašně líbilo, v těch skalách to bylo pohádkový. Ani mi nevadilo, že tolik hrozily ledopády-držkopády. Potkali jsme první ledopád. Vlastně taky poslední, který jsme stihli za světla. Fotili jsme ho jak šílení, plni nadšení z prvního setkání s touto kouzelnou hříčkou přírody. Byl to ledopád beze jména.
Z mapky bylo zřejmé, že už se blížíme k jeskyni Víl. Strašně jsem se na ni těšila, viděla jsem pár fotek z loňska a docela mě to nadchlo. Však nejen mě. Petr se tak těšil, že tam po tom ledě vyskákal jakoby se nechumelilo :-). Když jsme se tam vydrápali k Petrovi, celej natěšenej se nás ptal: "Vidíte jeskyni?" Už se stmívalo, nebylo moc vidět a já vyhlížela nějakou velkou ďouru, ale nějak jsem ji nenašla. Petr už měl vyndanou čelovku a popošel k jeskyni. "Tak teď koukejte ... tři ... dva ... jedna ... TEĎ" ... a rozsvítil ... cejtila jsem se trochu jako děcko ... hehe, ale co to ... tam nic ... následovalo velmi zklamané "ahá" ... Petr zesmutněl, ale nedalo mu to a seskočil k jeskyni blíž, aby vomrknul aspoň ty dvě víly, co byly vidět. No a následovalo obrovský překvápko ... "Tyjo, né, vono to ještě pokračuje dál, pojďte sem, to musíte vidět !!!" ... Unavená Zdeňka se snažila odmítat, ale to prostě nešlo, takový nadšení nešlo nenásledovat. A vážně, to bylo něco, spoustu ledových víl, lidi tam nanosili čajový svíčky, takže ještě k tomu byly pěkně podsvícený. No prostě nádhera. Zdeňku chmury přešly, když to viděla ... Fotili jsme jako o závod. Později jsem se dověděla od Olafa, že někteří pochodníci ani do jeskyně nešli, že si jen napsali kontrolu a hned pokračovali dál. Jaká to škoda pro ně.
Nabaženi jsme se vydali dál. Už jsme si všichni povyndavali svítíčka, protože mezitím už začlo nebejt vidět :-)
Pokračovali jsme k Turistickému mostu. Cestou nás v protisměru minulo auto. Za chvíli jde proti nám člověk. Byl to Petr Malý, organizátor. Už končili na Turistickém mostě, tak jsme akorát prosekli občerstvení. To auto, co nás před chvílí minulo vezlo právě ono občerstvení. Taky podotýkám, že jsme opět zaujali pozici na konci. Nechápu ... No nic. Nejdu to komentovat. Petr Malý si nás zapsal a my jsme se posouvali dál. Na Turistickém mostě jsme si na chvilku sedli. Na rozcestníku jsme se dočetli, že do Brtníků je to jen 4,5km. Jenže k tomu jsme si ještě museli připočítat nějakej ten kilák na odbočky k ledopádům.

Prvním ledopádem byl Betlém. Mysleli jsme, že jsou to Varhany, nevšimli jsme si cedule (tu jsme přečetli až při zpáteční cestě). Jak jsme ho tak fotili, míjel nás stovkař z Maďarska. Asi poslední stovkař před náma. Odhaduju, že měl na nás zatím asi 30 minut. No, šli jsme dál. Našli jsme odbočku k Varhanům ... tak nám docvaklo, že ten předchozí ledopád byl něco jinýho. K Varhanům, jakož potom i ke Sloupu bylo drsný se vyškrábat. Ale stálo to za to. Bohužel části byly polámaný vzhledem k teplýmu počasí v předchozích dnech. Ale i tak mi to přišlo úžasný. Možná víc se mi líbil Sloup, byl obrovskej. Údajně v plné síle váží kolem 20ti tun ... masakr. Loni byly prý výrazně masivnější narozdíl od jeskyně víl, kde bylo víl jen sporadicky. Inu, byli jsme asi trochu odvážní, když jsme se neohroženě přibližovali k těm ledopádům za účelem focení, ale pravdu říct, nevěřila jsem, že by to na nás spadlo. Možná jsem až moc optimistická, ale nebezpečně jsem se tam necejtila.
Posledním ledopádem byla Opona. Taky docela masivní. Takže zase trochu focení a pak se doklouzat zpět na cestu vedoucí do Brtníků. Byla jsem nadšená, moc se mi to líbilo. Asi jsme udělali chybu, že jsme okruh Brtníky-Brtníky nevzali v opačnym směru. Byli bychom stihli ledopády za světla. Nu co už, mně se to moc líbilo i tak. Hůř jsem sice viděla ty ledový útvary, ale i tak na nás udělaly dojem !!!

Po asi 4 km jsme se dostali zpět do Brtníků. Hospoda, kde měla být kontrola už byla zavřená a tak jsme šli dál. Našli jsme jinou hospodu, naštěstí otevřenou. Shodli jsme se na krátké návštěvě onoho podniku. Dali jsme si čaj a polívku a koupili nějakou vodu na doplnění. Z mapy jsem vyčetla, že bychom měli mít před sebou asi 7,5km. Ale Petr potom na GPSce vyčetl, že to bude něco kolem 4 km. Stoupali jsme k pramenu Mandavy. To nebylo nic moc. Samý bláto, voda, bláto ... prostě labůž :-)). A dál to nebylo o moc lepší. Sice bláto ustoupilo, ale chvilkama to byl prostě led, voda, voda+led, hluboká voda, a jiný výborný kombinace. Vydávali jsme ze sebe zhruba tolik energie, že v létě bysme mohli jít rychlostí asi 6 km/h, ale teď jsme šli sotva čtyřkou.
Petr šel kousek za nám telefonujíce s netrpělivou rodinou. Pro nás se Zdeňkou tím vznikla náročná orientační úloha. Už jsme byli ve Valdeku, jen najít kemp s hospodou. Došli jsme na nějakou křižovatku a hledáme zelenou. Říkáme si, jak daleko to asi ještě je. Pak tak obě koukáme, ten barák před náma nám byl nějakej povědomej. A to parkoviště vpravo ... "tyjo, vždyť támhle je Michalovo auto, my jsme v cíli !!!!" Musela jsem se tomu smát, že jsme to nepoznali hned. Nojo, jsme ženský, máme dobrou výmluvu.
Jak už jsem řekla, Michal tam už na nás čekal, volala jsem mu, když byly ledopády za náma a v lese se objevil signál.

Nový pohory zafungovaly výborně. Udělal se mi jen jeden puchejř na patě a jinak nic. Takže stoprocentní spokojenost.
V hospodě se konal ledobál, už to tam bylo pěkně rozjetý. My jsme se jen převlíkli, dali jsme jedno pivo a nechali se odvézt směr Praha ... V autě jsme byli velmi výřeční, hehe, vytuhli jsme všichni tři asi po prvních třech km ... a spali sladce a spali sladce a spali sladce a spali sladce a spali sladce a spali sladce ....

Odkazy:
Tracklog - wandermap.net

Naše časy - suma sumárum:
Čas      Kde     Pauza     Kolik v nohách
pátek 4.2.
21:05 Varnsdorf – START      0 km
22:15 Špičák 5 km
22:58 Varnsdorf - restaurace 9 km
sobota 5.2.
00:08 Karasekhohle 15 km
01:17 Pod Spiltzbergem - tajná kontrola 10 min 21 km
01:45 Oderwitzer Spiltzberg 23 km
04:30 Kottmar 10 min 34 km
06:10 Schlechteberg 41 km
08:30 Valdek - Camp 70 min 50 km
10:24 Karlovo údolí 54 km
11:25 Hrazený 59 km
12:31 Brtníky restaurace 20 min 63 km
13:23 Křížový vrch 64 km
14:00 Vlčí hora, rozhledna 65 km
14:31 Pětidomí 67 km
16:34 Kyjovský hrádek 74 km
17:10 Jeskyně víl 10 min 75 km
17:55 Turistický most 15 min 77 km
18:51 Ledový sloup 5 min 79 km
19:45 Opona 5 min 81 km
20:35 Brtníky - restaurace 20 min 85 km
22:00 Pramen Mandavy 87 km
23:17 Valdek - Camp - CÍL 91 km
Celkový čas: 26:12




Návštěvní kniha



pátek - kolem 20:00

pátek - kolem 20:00

pátek - kolem 20:00

pátek - kolem 20:45

pátek - kolem 20:45

pátek - 21:20 - Hrád

sobota - 00:10 - Kar

sobota - 00:10 - Kar

sobota - 00:10 - Kar

sobota - 11:00 - mez

sobota - 11:30 - výs

sobota - 11:30 - výs

sobota - 11:30 - výs

sobota - 11:40 - Hra

sobota - 11:40 - Hra

sobota - 11:40 - Hra

sobota - 11:40 - Hra

sobota - 14:30 - pře

sobota - 14:35 - Pět

sobota - 14:35 - Pět

sobota - 14:35 - Pět

sobota - 14:45 - za

sobota - 15:45 - Kyj

sobota - 15:45 - Kyj

sobota - 15:55 - kol

sobota - 15:55 - kol

sobota - 16:00 - kol

sobota - 16:00 - kol

sobota - 16:10 - kol

sobota - 16:15 - kol

sobota - 16:15 - kol

sobota - 16:20 - kol

sobota - 16:25 - kol

sobota - 16:40 - kol

sobota - 16:40 - kol

sobota - 16:45 - kol

sobota - 16:45 - kol

sobota - 16:45 - kol

sobota - 17:20 - jes

sobota - 17:20 - jes

sobota - 17:20 - jes

sobota - 17:20 - jes

sobota - 17:20 - jes

sobota - 18:00 - Tur

sobota - 18:00 - Tur

sobota - 18:30 - Bet

sobota - 18:30 - Bet

sobota - 18:30 - Bet

sobota - 18:30 - Bet

sobota - 18:30 - Bet

sobota - 18:30 - Bet

sobota - 18:30 - Bet

sobota - 18:40 - Var

sobota - 18:40 - Var

sobota - 19:00 - Slo

sobota - 19:00 - Slo

sobota - 19:00 - Slo

sobota - 19:45 - Opo

sobota - 19:45 - Opo