Home Page
Návštěvní kniha

Jarní Šluknov

22.4. - 24.4.2011


Se Zdeňkou jsme se vydali na krátkou sobotní procházku. Moc se mi nápad absolvovat tento pochod líbil. To bude pohodička, říkala jsem si. Žádný mikrospánky, prostě taková malá sobotní procházka. Navíc moje "malá" pesana chytla falešnou březost, tak se zdálo, že vzít ji na procházku by bylo supr. Byla jsem zvědavá, co na to bude říkat, ona je taková gaučová povalečka, bejt pěkně v teplíčku, to je něco pro ni.
No a už to bylo hrozně vtipný. Vstávala jsem v 5 ráno. Budím Čiku, ať taky trochu něco zbaští. No a vona na mne jen vykoukla zpod peřiny, měla napůl slepený oči a vůbec neprojevila sebemenší zájem o to vylízt z vyhřátý postele. Naopak. Ještě víc zalezla pod peřinu a nalepila se na Michala. Ten je zvyklej vstávat v pět, tak když to viděl, tak se musel smát. No, nechala jsem ji tam a šla si vyřídit ranní hygienu a tak. Pak jsem uskutečnila druhej pokus. Pesanu jsem z postele dostala, ale stála tam v kuchyni velmi nespokojeně a v chlupatym xichtu jí byla vidět silná rozespalost. Jó, u psů je to NA CHLUP stejný jako u lidí.
Dostala granule. Trochu se v nich pošťourala a zase se mne snažila překecat, abych ji pustila do ložnice k Michalovi. Pak si ale všimla sbalenýho batohu. Chvilku na něj civěla a vypadalo to, jakoby reagovala na to, co viděla. Vrátila se k misce s granulema a sežrala další část :-)) ... Neuvěřitelně jsem se bavila, to mi taky usnadnilo to brzský vstávání.

Se Zdeňkou jsme se sešli v autobuse. Na nádraží ještě v Praze jsme si šli koupit kafe v takový otevřený kavárně. Přemejšlela jsem, jestli tam můžu s Čikou, ale pak vidím, že tam vesele pobíhaj holubi a říkám si ... když sem můžou holubi, tak sem určitě můžou i psi. Hehe ...
Stihli (nebo mám napsat "stihly" když jsme samý ženský ??? :-)) ) jsme vlak v 6:15. Říkám Zdeňce, jestli si neplácnem z plácačky, kdy se nám zase podaří dát si panáka kolem půl sedmý ráno? Hehe, tak jsme si dali ... a vesele do toho ...

Z Řevnice jsme vystartovali asi v 7:05. Šlo se dobře. Jakby taky ne, byli jsme čerstvé, žádná únava ... Čikinka byla ještě veselá, pobíhala sem a tam. Potom asi po hodině jsem jí oblíkla do kabátku. Byla jí pěkná zima, však ty její chlupy jsou takový, jak tak říct, krátký a řídký ...
Zdeňka se jí smála, že vypadá jako kufr :-)). Měla ještě přes kabátek postroj a s ten vypadal jako držátko na ten kufr :-).

Každou chvíli nás někdo předbíhal, což nás trochu znervózňovalo. My snad budem poslední i na tý padesátce ... ufff.
Myslím, že to bylo za Stožcem, když nás dohnal i Olaf a jeho parta. To bylo ale supr, protože nás neuvěřitelně urychlil. Se Zdeňkou jsme šli tak na pohodu, žádnej stres a jak nás chytl Olaf, tak jsme do toho dupali jak šílený. Taky na mě hned přišla hypoglykemie, tak jsem se musela zaplácávat sladkym. Ale bylo to fajn, bylo příjemný prohodit pár slov, probrat Pražskou stovku, Ledopádovou stovku a všechno možný. Olaf nám poskytl spoustu zajímavejch informací, týkajících se právě Ledopádový stovky.
Podle mapy bylo evidentní, že jdem po trase P100 (v opačném směru), ale já jsem to absolutně nepoznávala, trochu mne to zmátlo. Tak jsem se ptala na to Olafa, hehe a ten si chudák musel myslet, že jsem spadla z višně nebo tak ... ale vážně jsem to tam nerozpoznala :-))). Teď tam bylo taky krásně, ale tak trochu jinak krásně. Bylo mnohem míň sněhu, víc světla, byla jsem asi tak o 200% míň unavená ...

Mám dojem, že jsme předběhli zpět všechny ty pochodníky, co předtím předešli nás. Někteří dávali oddech, jiné jsme prostě přebběhli. Tak jsem se zase naplnila optimismem :-).
Čika byla neuvěřitelná. Furt se někomu motala pod nohy ... Já se vám za to moc omlouvám, jestli to někdo z vás čtete ... ale bylo mi hrozně líto vzít si ji na vodítko, v Praze je to s tím venčením na volno hodně těžký, tak jsem byla ráda, že může bejt v lese a pobíhat si. TAKŽE FAKT SORRY.

V Kytíně jsme zalezli na chvíli do hospody. Čikinka chtěla zaujmout pozici v mym klíně a dost intenzivně se domáhala svejch práv, ale já jsem ji prostě sprostě nechala ležet na zemi, nechtěla jsem mít úplně mokrý kalhoty. Nojono, ale už mi to holka dávno odpustila. Dali jsme čaj s rumem a polívku. Šla jsem na záchod a poprosila Zdeňku o pohlídání psa. No a jak si tam tak hovim, slyšim hlasitej štěk. Tak jsem to urychlila, vrátim se ke stolu a tam bylo veselo a pesana u Zdeňky v klíně :-))) ... ach jo, ten pes nejni blbej, pomyslela jsem si ... No, snad tam jen blafla na nějaký děti a pak to holt zkusila na Zdeňku ... a vono to vyšlo ...
Odešli jsme se Zdeňkou dřív. Šli jsme pomalu dál, řešili důležitý životní otázky a tak. Paradoxně asi po třech kilákách jsme se museli najíst, protože jsme si v Kytíně k tomu hovězímu vývaru zapomněli vzít chleba a člověk prostě nějaký sacharidy při pohybu potřebuje ... no a v tý polívce nebyl asi ani jeden sacharid :-)))
Olaf a spol. nás opět došli v Mníšku pod Brdy. Tak jsme opět pokračovali spolu. Cesta příjemně ubíhala. Ale musím říci, že po čtrnáctidenním povalečství bylo to dřevo v nohách dost znát. Byly líný, moc se jim nechtělo ťapat, hmmm ... vlastně vůbec. A to samý měla Zdeňka. Tak jsme si tak notovali jako důchodkyně.
Ale i tak jsme byli hrozně happy, že jsme se vykopali. Bylo krásně a Brdská krajina je prostě příjemná. Nedrápali jsme se do žádnýho prudkýho kopce a terén byl vesměs taky fajn, žádnej led, bláto ani nic podobně příjemnýho. Ráno docela hodně sněžilo, asi dvě hodiny a pak už ani vločka, ani kapka. Ani nebyl nějakej velkej mráz, kolem nuly, ideální počasí na procházku :-)).

V Bratřínově jsme dali další pauzu v hospodě. Dala jsem si tentokrát pivo, vzpomněla jsem si, jak mi ve Valdeku pomohlo. Říkám si, že mi vlastně nemůže uškodit, že dřevěnější už stejně bejt nemůžu. Čika dala šlofíka, na podlaze ... chudák pes. No, pivo mne na nohy nepostavilo, nohy nezdřevěněly víc, ale já jsem nějak začla bejt unavenější ... ufff. Ale už jsme měli před sebou jen něco jako 10km, tak jsem na to nemusela moc myslet. Puchýř na levé patě začal přicházet k sobě. Ano, to je ten z Ledopádů, ještě se nezahojil. No a teď, po zastavení v Bratřínově dával o sobě pěkně vědět. Ale docela rychle se to rozchodilo, takže žádnej stres.
Před Bojanovicema se procházelo takovou pěknou osadou. Bylo to tam trochu víc rozblácený. Chtěla jsem to okomentovat, ale Olaf byl rychlejší: "Konečně pořádná cesta!!!" ... no comment ...
V itineráři jsme měli psáno, že máme z Bojanovic do Bojova jíti opatrně. No, tak jsem šla tak opatrně, že jsem sebou sekla při první příležitosti. Takže ledopády jsme si užili i na tomto pochodu.
Čikinka si to užívala. U každejch vrat ve vesnicích provokovala pesany. Dokud byla plná sil, tak s nima běhala tam a sem, ale jak už měla sama provětranej kožich, tak se jen proběhla podél plotu, čímž pesany pěkně vyprovokovala a pak se už jen zastavila a koukala na ně jak se jdou z toho štěkání zbláznit. Výborný divadýlko.

Ze Sloupu do Davle nás čekal luxusní zkopec. Znala jsem ho, jezdíváme ho s Michalem na kole. Teda, nutno upřesnit, že Michal ho jezdí, já kolo vedu ... Teď byl zledovatělej, takže všech šest nás šlo jako připo ... šli jsme nalepeni na plot rychlostí asi 1km/týden. Ale bylo to fakt krátký, tak jsme to nějak stihli ještě za světla.
V Davli jsme si vyzvedli perníky za odměnu a sedli si na chvíli. Zdeňka zjistila na internetu, že autobus nám jede relativně hned, tak jsme si ani nic nedali a hned šli na zastávku. Rozloučili jsme se s Olafem a vyrazili do Michle na Spartu (naše oblíbená hospoda, která původně patřila Pepovi Bicanovi :-)) ) na pivo. Čikinku jsem nemoha dostat ven z hospody. Nevim, jestli si myslela, že ještě pokračujem a nechtělo se jí do tý zimy ... Už byla celá vláčná. V autobuse ani nezlobila, hned vytuhla a konec ...
No, padesátka to byla parádní, moc jsme si to užili (až na ty nohy). Čikinka se akorát těší, až bude tepleji :-) ...

Já jsem byla překvapená, jak mne ta padesátka zmohla. Síly by se našly, ale puchejř na patě dosáhl takovejch rozměrů, že se mi tomu nechtělo věřit. No a jak už to docela bolelo, tak jsem si od tý bolesti chtěla ulevit a našlapovala jsem na palec s takovou intenzitou, že když jsem doma svlíkla ponožku, nemohla jsem uvěřit tomu, co vidím ... totálně mi ZEZELENAL PALEC :-))). Něco takovýho jsem ještě neviděla.
Zárověň to byly asi nejhorší anomálie ze všech absolvovanejch pochodů. Asi z toho vyplývá, že je lepší nechodit padesátky, ale rovnou stovky. Ty ty nohy paralizujou tak, že jsou pak úplně odolný a maximálně se na nich vyrobí malilinkatej, roztomilej puchejříček.

Odkazy:
Tracklog - wandermap.net
Olafovy fotky



Na nádraží v Řevnici

Čikinka brzdila :-)

Čerstvě zasněžený le

Velká spokojenost :-

Čikinka už dostala k

Rozcestí na Stožci

Čikinka si prohlíží

Zdeňka si byla vyfot

Náš chodící kufr ...

V Mníšku pod Brdy ..

V Bratřínově ... Hos

Dashwood ... osada p

Dashwood ... osada p

Můj zelený palec :-)