Home Page
Návštěvní kniha

Jarní Šluknov

22.4. - 24.4.2011


Omlouvám se za to zpoždění s pověšením této reportáže. Bude to znít jako pouhopouhé výmluvy, ale prostě to je přesně tak ... V týdnu šílený nával práce, takže přicházím domů úplně vysosaná, že ani PC nezapínám. Po víkendech se bavíme na chalupě kopáním žumpy ... takže totéž ... dostanu se domů a už jen něco sníst a šup do postele ... Tak ale konec tedy výmluv a přejdu k vyprávění ...

Konečně další stovka. Už jsme se se Zdeňkou strašně těšili. Tušila jsem, že to nebude jednoduché, uváděné převýšení 3600m je docela dost pro mé chabé tělo slabé :-).
V Děčíně jsme byli malinko dříve, tak jsme se šli někam napít. Bylo docela teplo a my jsme byli totálně vysušený. Dali jsme si každá velký a malý pivko a něco malého k snědku. A zpět na nádraží. Zrovna dorazil i Olaf, tak jsme se snažili naše chystání co nejvíc uspíšit, abychom neprosekli start.
Atmosféra houstla, zase jsem chytla správnou hladinku adrenalinu. Zaregistrovali jsme se a vyrazili do boje. První kilometry byly ve znamení ladění. Měla jsem blbě zabalenej bágl, tak šup šup rychle narovnat. Zdeňku zase potrápily alergie. Ach jo, někdy to je na štíru ...
Vylezli jsme na první krpál (Pastýřská stěna). Byl výživný, stříkal z nás pot :-). Nahoře nám Olaf zapsal kontrolu a my pokračovali dál. Nejdřív dolů a pak dlouhé, ale docela příjemné stoupání na Děčínský Sněžník. Už jsme nasadili světla.
Nahoře byl krásný výhled na osvětlené město. Bylo by fajn tam na chvilku zůstat a jen tak čučet dolů ... hmmm ... Ani jsem to nefotila, protože můj malej Olympus by tohle nedal, tak jsem si to nechala jen ve svý paměti, třebas se tam za rok mrknu v noci znova, kdo ví.
Z Děčínského Sněžníku jsme padali dolů. Další kontrola byla v restauraci pod Děčínským Sněžníkem. Ale jen jsme si ji nechali zapsat a šli jsme dál. Bylo cca 23 hodin, takže jsme zatím neumírali vyčerpáním a vlastně jsme se cítili dobře a šlo se nám luxusně. Já už jsem oblíkla mikinu, Zdeňka ještě zvládala v tílku. To byl super pocit jít takto v teplíčku. Nikde žádný sníh, jenom samé teplo ... já jsem si to hodně užívala. Furt jsem u toho tiše vzpomínala na galeje na Pražské stovce a tento pochod byl proti tomu prostě ráj na zemi ...
Chvilku se o nás sice pokoušela únava, ale docela se mi dařilo vyhrávat nad ní. V Praze v Bille jsem koupila jakousi limonádu za 24Kč, bylo jí asi 3dcl, byl to pěknej hnus, ale proč to zmiňuju. Ta limča byla ve výborný petce, úplně malinkatý. Koupila jsem to právě kvůli tomu. Do tý petky jsem vymačkala 6 citrónů ... a řeknu vám, to je teda nakopávadlo ... vřele doporučuju.
Ale mimo tyhle citrónky jsem se napájela taky Colou ... ta umí taky nakopnout.

Procházeli jsme vesnicemi v Německu, včetně jedné, kde se zrovna peklo pečivo ... Vyskytovali jsme se tam kolem cca 2 hodin ráno (tuším, že to byl Cunnersdorf) a místní pekaři docela nevěřili svým očím ... No, já se jím nedivím ... Asi bych taky vejrala, kdyžby ve 2 hodiny šli nějací blázni s čelovkama ... nojono, ale mně by se zase nechtělo cokoliv píct ve dvě hodiny ráno ... to se raději trochu projdu s čelovkou :-).
Cestou jsme si malinko prozpěvovali ... dělala jsem si legraci, že "Hopsa hejsa do Valdeka", načež mi Zdeňka vynadala, že se mi to ani omylem nerýmuje a malinko to vylepšila na "rum a deka do Valdeka" ... Ještě došlo k dalším vylepšením, jenže si to prostě nepamatuju :-( ...
Došli jsme na Papstein na parkoviště, kde byla první tajná kontrola s občerstvením. To bylo výrazně příjemnější občerstvení než na pražské stovce, kdy každé zastavení znamenalo skoro-umrznutí :-).
Tak jsem si strašně libovala, že můžu klidně postát, napít se a nezmrznout. A nemyslím, že jen my pochodníci jsme si to teplíčko užívali ... No, vydali jsme se vzhůru na Papstein-vrchol. Bylo to spoustu schodů, ale šlo se lehce. Ani jsme nemrkli a byli jsme nahoře. Jak jsem tak vycházela nahoru, přehlídla jsem kontrolu a na úplnym vršku jsem byla trochu nervózní, že tam ta fixa nikde nejni. Ale Zdeňka si jí naštěstí všimla, takže katastrofa zažehnána. Nahoře jsme si asi na 5 minut odfrkli, provedli nezbytný servis a vydali se dolů. Procházeli jsme kolem jakési ohrady, kde odpočívali nějací jeleni, či co to vlastně bylo ... Jen jsem nejřív viděla jejich smaragdový oči, odrážely se od čelovek. Vůbec jsem si nevšimla cedule s obrázkem a popisem (v Němčině ...) oněch tvorů. No a jak tam tak oddechovali, v jednu chvíli jsem měla dojem, že jsou to nějaký husy ... hehe ... paroh od jednoho se prostě spojil s lehce do boku natočenou hlavou druhýho jelena a vážně to vyvolalo iluzi, že jde o drůbež ... Ale opět mne Zdeňka vyvedla z omylu ... :-))).

Asi kolem 4.-5. hodiny jsme procházeli městem Bad Schandau. Měli jsme jít zrovna po žluté, ale ta tam nikde nebyla. Tak jsme jen drželi směr a doufali, že se žlutá někde objeví. No a pak nás jako na zavolanou zdravil Olaf z auta a potvrdil, že jdem dobře.
To byla celkem nudná, nezáživná, nekonečná etapa. Zároveň byl Bad Schandau pro nás jakousi vstupní branou do Saského Švýcarska. Začalo to pěkným stoupáním vesměs po schodech. Už jsme mohli uklidit světla. To bylo fajn. Ve skalách nás dohnala Andrea Nováková s Flemmingem Nielsenem z Dánska. Tak jsem je chtěla pustit před sebe, letěli téměř nadsvětelnou rychlostí, ale oni se k nám přidali a pokračovali jsme spolu, to bylo fajn. Trochu jsem zakonverzovala v angličtině a zjistila, že bych potřebovala tu svou angličtinu používat častěji, že už to je docela síla jak to všechno zapomínám ... uff.
Další fix měl být kilometrově kousek, ale my jsme se tam stále nemohli dobrat. Už jsme z toho i začli býti nervózní. Ale s Andreou jsme se shodli, že v těch žebříkách ty kiláky vůbec nepřibejvaj, že je to patrně jen subjektivní pocit, že už jsme ušli mnohem víc ... Ale přesto jsme vytáhli mapu a čekli to. Vykoumali jsme, že jsme dobře a že už se snad každou chvíli onen Heilige Stiege objeví. A bylo tomu tak. Asi za 10 minut jsme se na toto rozcestí dostali a sedli si na chvíli. Flemming každé z nás dal malinkou lahvičku bylinného 44% likéru, něco jako Becherovka, ale bylo tam ještě nějaký koření navíc a jak jsem už řekla, bylo to silnější. Bylo to dobré ... nabízela jsem na oplátku sladkosti, ale bohužel nechtěl ... hmmm ...
O dva kiláky dál jsme měli další pauzu - ve Schmilce. Tato byla i s občerstvením. Dostali jsme do kelímku hovězí polévku. Doplnili jsme vodu. Zdeňka už zápasila s únavou. Ač byla tentokrát přesvědčena, že dojde až do konce, nějak ji to vše zmohlo a začala zápasit sama se sebou. Začala i zvažovat, že by to utla, ale rozhodla se tomu dát ještě šanci.
Společně s Andreou a Flemmingem jsme tedy vyrazili dál. Ale brzy se od nás oddělili díky našemu tempu. Zdeňce odpočinek síly nevrátil, tak to bylo takový smutný ... Moc jsem si přála, aby to dala, abysme dorazily do cíle spolu. Ale nedalo se svítit ... :-( ... Dorazili jsme do Zeughausu a volali jsme Egonovi s žádostí o radu, co dál. Ten nás odkázal na Olafa, ale Olaf nebral Zdeňce mobila. Tak znova Egon ... Egon doporučil, aby se Zdeňka dostala do Mikulášovic. To bylo po silnici a zřejmě to bylo jednodužší než po těch žebříkách a schodech. Mrkli jsme do mapy, vymysleli nejkratší možnou cestu a rozdělili se. Stále jsme nebyli poslední, tak jsem se chtěla přidat k partě pochodníků, co byli za mnou. Už jsem je v Zeughausu zaregistrovala a tak jsem se nechtěla moc zdržovat, aby mi neutekli. Nechtěla bych zůstat zcela sama na úplně posledním místě. Tak jsem vystřelila a letěla vzhůru seč mi síly stačili. Předjížděla jsem jednoho turistu za druhým, byli to lidé, kteří zrovna vystartovali a šli některou z krátkých tras Jarního Šluknova. Bylo škoda, že startovali až na Zeughausu, protože ta část od Bad Schandau byla prostě úchvatná. Úplně mi to bralo dech. A kdyby bývala Zdeňka byla ve stoprocetní pohodě, taky by to bylo nemělo žádnou chybu (to je konstrukce ... češtináři jistě trpí :-))) ). No však i tato část byla krásná, to samozřejmě ... Jen kdybych měla zpětně ohodnotit, co se mi líbilo nejvíce, asi bych řekla, že to byly právě vrcholky nad Bad Schandau ...

Cestou jsem udělala jen pár fotek, protože jsem se nechtěla zbytečně zdržovat a chtěla jsem být dohnaná partou Jirky Hofmana co nejpozději. Tak jsem pauzy minimalizovala jen na nezbytně nutnou délku - juk do mapy, sušenky, svlíkání ...
Dohnala mne Renata Horáková asi 3 km od Mezní louky. Ufff, hrklo ve mně. Protože běžet se mi nechtělo, ale napadlo mne v tu chvíli, že pokud nebudu chtít zůstat samotinká vzadu, asi budu muset ... Uff. Renata mne předběhla, ale za chvíli se ze silnice stala terénní cesta, tam se už běžet moc nedalo. Taky to začalo opět pěkně stoupat. Zuby nehty jsem se snažila držet Renatino tempo a celkem to šlo. Ale neměla jsem ani tucha, jak dlouho jsem schopná toto vydržet.
Za chvíli mne předbíhá Jura Mako. Taky měl šílený tempo. Toho bych se neudržela ani silou vůle. Na Mezní louku jsem nakonec dorazila za Jurou. šla jsem rovnou na věc, zeptala jsem se, jestli by jim moc vadilo, že bych se k nim přidala, ale jedině v případě, že jim budu stačit. Jura mi úplně vyrazil dech s tím, co mi odpověděl. Řekl, že pokud nebudu stačit, že na mne počkají, že mne nenechají jít samotnou, kor v noci a v lese. Ufff. To jsem tedy nečekala. A opravdu díky za záchranu ... :-). Fakt se mi šlo s vámi sqěle.
Na Mezní louce jsme se tedy na chvíli zastavili, občerstvili. Dorazili jsme tam cca ve 14 hodin a zdrželi jsme se asi 30 minut, nebo o něco víc. Vyrazila jsem s Jurou napřed. Šli jsme a kecali a bylo to hrozně příjemný. Snažila jsem se jít co nejrychleji, abych zdržovala pokud možno co nejméně. Šlo se mi dost dobře. Už jsem sice začínala cítit únavu, ale to snad není nic zvláštního na sedmdesátém kiláku. Už to nešlo tak úplně samo a zlehka jako doposud, ale šlo to dobře. Vylezli jsme na Malou Pravčickou bránu. Nemuseli jsme, ale ani jeden z nás jsme ji ještě neviděli, tak to by bylo hloupý si tam nevylízt. Udělali jsme pár fotek a pokračovali na Šaunštejn. Kontrola byla nahoře na skále. To nebylo nic překvapujícího. Klasická "Olafovina" :-)). Výlez nahoru byl tak trochu adrenalinový. Rozhodně nebyl pro každého. Úzká skalní štěrbina prostě pustí nahoru jen vyvolené :-). Ti vyvolení jsou jednak Ti, co mají odvahu a jednak Ti, co nejsou příliš objemní. Přišlo mi to zábavný. Asi jsem ještě ničim takovym neprolejzala. Nemám to bohužel vyfocený, protože si to představte ... nádherný jarní víkendový den, atraktivní místo, parkoviště nedaleko ... Ano. Byla tam půlka národa. Na druhou stranu bylo legrační sledovat, jak někteří jsou naprosto nadšeni z toho uzoučkého průchodu, někteří měli hrůzu, že uvíznou, ale nedalo jim to a šli do toho a potom ti (nebo spíš ty), kteří se hned naštvali, jak to viděli a že se na to můžou vys..t. Prostě některý místa by neměly být tak snadno přístupný takovým davům ...

Pokračovali jsme dál na Pohovku, Ostroh. Na Ostrohu byla další kontrola po Olafovsku. Jura se tam škrábal první, já šla za ním. Nebyla jsem ale těsně za ním. No a prostě jsem přehlídla žebřík nahoru na skálu a tak tam běhám dokola a ne a ne zjistit, kudy nahoru. To se může stát jen mně :-((. Hehe. Ale při druhém pokusu jsem byla úspěšnější, schůdky jsem zmerčila a nahoru se vydrápala. Tady už nebyla půlka republiky, tak to bylo fajn. Výhled prostě nádherný. Takže ale času moc nebylo, tak rychle rychle udělat pár fotek, zapsat kontrolu a pokračovat dál.
Asi za 2,5 km měla být restaurace s polívkou. Už jsem se nemohla dočkat. Jura mluvil o pivu, tak mne tak napadlo, že si taky pivko dám, že mi třebas dodá nový síly. Do hospody jsem se nějak doplazila. Už jsem potřebovala trochu refresh. Těšila jsem se na tu polívku a i na to pivko. Hospa to byla fakt "luxusní". Obsluha byla velmi příjemná až do chvíle, kdy jsme po nich něco chtěli. To pak barmanka otočila o 180 a začla se chovat vyloženě divně. Byla naštvaná, že jsme si jídlo neobjednali najednou, dostali jsme příkaz, že si máme všici objednat naráz, že ona tam nebude patnáctkrát lítat atd. Polívka byla studená a tak se někteří vesměs z legrace ozvali ... Takovej náprc od obsluhy restaurace jsem si ani ve snu neuměla za takový nic představit. Prostě jsem naivně měla za to, že by mělo platit něco jako "náš zákazník, náš pán". No asi špatná představa ... Někde to funguje, někde ne. Nicméně jsme se nakonec celkem domohli svých práv a každý dostal to, co chtěl. Já jsem si nedala krom tý polívky nic k jídlu, protože jsem chtěla předejít svým neoblíbeným žaludečním těžkostem. Dala jsem kombinaci velký-malý pivo a velký silný preso. Vyměnila jsem ponožky a razilo se dál. Měli jsme před sebou ještě 28 km. Už to nemělo bejt náročný stoupání. V restauraci jsme se zdrželi asi hodinu. Měla jsem dojem, že tam už všichni potřebovali refresh ...

V další etapě se docela i klesalo, trochu jsme u toho popobíhali. Start byl těžkej. Už se mi udělaly puchejře na patách a prvních pár zvykacích kroků po pauze, to je docela masakr. Jura se vydal napřed s Hynkem Podivínem, já jsem šla na ocase s Jirkou. Ale záhy jsme všechny před sebou (kromě Jury s Hynkem) dohnali. Zanedlouho se setmělo a museli jsme opět nainstalovat světla.
V Zadních Jetřichovicích jsme dali první kolo whiskey z placky. Už všichni vykazovali pokročilé stadium únavy a jakejkoliv nakopávák tohoto typu byl vítán.
Celé to táhnul Jirka. Bylo fajn nemuset sledovat mapu, popisky a jen se nechat vést. Fascinovalo mne, jak to měl Jirka zmáklý. V restauraci nám zhruba popsal následující cestu a přesně to odpovídalo realitě. Povídal o dalším mega úzkym skalním průlezu. Přesně. Plazili jsme se po schůdkách, abychom se tam s baťohama vešli. Baťohy drhly o skály, vydávalo to podezřelý zvuky, ale všechno a všichni bez újmy přežili. Mně to přišlo zábavný, ale kdyby to byla příliš častá atrakce pochodu, asi by se to rychle zprotivilo.
Před Zadní Doubicí nás dohnal Mirek Hollman. Šel vzadu ve skupince s Renatou a s Honzou Dolejšem. Oznámil, že Renata se rozhodla skončit. To bylo docela smutný. Přišla mi v pohodě, to byla fakt škoda. Tak jsme v Zadní Doubici sedli na chvíli, dopili obsah placky, popřáli Jirkovi k svátku ... i když ještě nebylo po půlnoci (byla sobota a Jiří měl svátek až v neďeli).
Další etapa byla nekonečná a úmorná. Měla jsem trochu dojem, že na mne lezou mikrospánky. Děsilo mne těch 14km, co jsme měli ještě před sebou. Ještě při nejlepším 3 hodiny. Děs. Rozdělila jsem si je na dvě části. Do Brtníků a z Brtníků. Tj. 8 a 6km. Cesta nějak neubívala. Byla to rovinka po jakési cyklocestě. Nemělo to konce. Nějak jsem nepochopila, že do Brtníků se jde ještě pře vesnici Kopec. Vlezli jsme tam a já jsem měla za to, že to jsou už Brtníky. Málem jsem to nepřežila, když jsem zjistila jak to je. Pokračovali jsme tedy dál. Zdánlivě nemožné se stalo realitou. Brtníky. Hurááááá. Dokonce hospoda byla otevřená, ač bylo už čtvrt na dvě. Měli tam nějakou diskotéku, hudba tam hrála nechutně hlasitě. Ale i tak někteří z nás vytuhli. Dala jsem malý pivko a kafe. Nevim, jak dlouho jsme tam seděli, asi 20 minut, odhaduju. No a jedem dál. Posledních 6km. Tuto etapu jsem už absolvovala na letošní Ledopádové stovce. U pramene Mandavy nám volal Olaf, jak na tom jsme. Cejtili jsme se všichni o něco líp. To občerstvení nám zase dodalo sil a pěkně probralo, takže se šlo docela dobře. Samozřejmě když odmyslím puchýře na patách :-)). I ta nechutně hlasitá hudba měla na nás asi pozitivní účinek. :-) Ta by probrala i mrtvolu ...

Neuvěřitelný. Konečně Valdek. Huráááá. Olaf už na nás čekal se svým škodolibým úsměvem :-))). Hehe, to jsem ještě nevěděla, co mne čeká. Zamluvila jsem si postel, tak si o ni říkám Olafovi ... "hehe, správci už ale spěj ... " ... JUJ, chybka se vloudila. To mi trochu zatrnulo. Neměla jsem s sebou ani spacák ani nic. Ale co, něco na sebe hodim a usnu i ve stoje. V tomhle stavu je to asi jedno. Sprcha ale naštěstí fungovala. Hehe ... Aspoň to. Pak mi Olaf nabídl svůj spacák. Tak jo, to bylo fajn. Vymyslela jsem si supr postel (karimatku jsem neměla). Sedm (nebo tak) židlí vedle sebe. Ještě podotýkám, že měly zakulacený sedáky ... ale spalo se na nich výborně ... nic mi nechybělo ... OLAFE DÍK ZA SPACÁK :-)).

Závěrem bych chtěla říct, že pochod byl krásný. Byla jsem poprvé v Česko-Saském Švýcarsku (když pominu Ledopády) a nemělo to chybu. Olaf, Egon a ostatní nám zařídili dokonalý počasí. Trasa vedla krásnými místy, prostě nemělo to chybu. Bylo to jen snad trochu dlouhý, po těch žebříkách a schodech kilometry neubejvaly, tak se těch 108km nekonečně táhlo. Ale co, nikdo mne nenutil, tak si nestěžuju ... na nic si nestěžuju :-).
Takže abych to shrnula. Strašně moc děkuju všem ze skupiny Jirky Hofmana, kteří mne bez problému vzali mezi sebe a nenechali mne opuštěnou ve skalních štěrbinách na Německé straně jen za svitu Luny a čelovky :-) ... Všem MILIÓNOVEJ DÍÍÍÍÍÍÍÍK (doufám, že jsem vás moc nebrzdila).
Zdeňko, Tobě taky děkuju, ta první skoro-půlka byla strašně fajn, jen mi bylo líto, jak to skončilo. Věřím, že příště TO DÁŠ !!!
No a samozřejmě taky díky za výbornou organizaci :-) ... bez vás by to nešlo ... Supr ... A to počasí se vám vážně povedlo ... takže příště zase tak, jo? :-)

Odkazy:
Tracklog
Ofiko stránky pochodu

Naše časy - suma sumárum:
Čas      Kde     Pauza     Kolik v nohách
Pátek: 22.4.2011
20:15 Děčín, hlavní nádraží – START      0 km
20:32 Děčín, Pastýřská stěna, altánek 1,5 km
22:30 Děčínský Sněžník, rozhledna 11 km
23:01 křižovatka, restaurace Hřebenová bouda 13 km
Sobota: 23.4.2011
02:18 Papstein, parkoviště 5 min 28,5 km
02:30 Papstein, vrchol - horská chata 10 min 29 km
06:50 Heilige Stiege 5 min 42,5 km
12:32 Schmilka 15 min 44,5 km
11:40 Altsrstein, pamětní kámen 59 km
14:05 Mezní louka 45 min 67,5 km
16:00 Šaunštejn, skalní hrad 71,1 km
17:45 Rudolfův kámen - Ostroh - vrcholová bouda 77,4 km
18:20 Lesní chata Na Tokáni 1 h 80,0 km
22:30 Hermannseck - Schlegelhutte, vyhlíd. bouda 91,1 km
Neděle: 24.4.2011
01:15 Brtníky, restaurace u Krkovičky 30 min 102 km
02:25 Pramen Mandavy 103,6 km
03:30 Valdek - CÍL 108 km
Celkový čas: 31:13



pátek - 20:00 - Děčí

pátek - 20:20 - Děčí

pátek - 23:00 - kžiž

pátek - 23:00 - kžiž

sobota - 01:30 - Cun

sobota - 01:50 - nad

sobota - 02:00 - nad

sobota - 05:20 - Sch

sobota - 05:30 - Sch

sobota - 05:45 - Sch

sobota - 05:45 - Sch

sobota - 05:50 - Sch

sobota - 05:53 - Sch

sobota - 05:53 - Sch

sobota - 05:55 - Sch

sobota - 05:55 - Sch

sobota - 05:55 - Sch

sobota - 05:55 - Sch

sobota - 05:55 - Sch

sobota - 06:15 - Sch

sobota - 06:15 - Sch

sobota - 06:15 - Sch

sobota - 06:30 - Sch

sobota - 06:50 - Hei

sobota - 07:00 - Hei

sobota - 07:05 - Hei

sobota - 07:00 - Hei

sobota - 07:00 - Hei

sobota - 11:00 - Tho

sobota - 11:05 - Hic

sobota - 11:05 - Hic

sobota - 11:05 - Hic

sobota - 11:05 - Hic

sobota - 11:40 - Alt

sobota - 12:05 - údo

sobota - 12:05 - údo

sobota - 15:40 - Mal

sobota - 15:40 - Mal

sobota - 16:00 - ska

sobota - 16:00 - ska

sobota - 16:00 - ska

sobota - 17:25 - za

sobota - 17:50 - Rud

sobota - 17:50 - Rud

sobota - 17:50 - Rud

sobota - 17:50 - Rud

sobota - 17:50 - Rud

sobota - 17:50 - Rud

sobota - 21:55 - ces

sobota - 21:55 - ces

sobota - 21:55 - ces

sobota - 22:30 - Her

neděle - 01:40 - Brt

neděle - 01:40 - Brt

neděle - 01:40 - Brt

neděle - 01:40 - Brt

neděle - 01:40 - Brt

neděle - 02:30 - pra