Home Page
Návštěvní kniha

Týnišťské šlápoty

22.7. - 24.7.2011


První slova, co mne napadají v souvislosti s letošními Šlápotami jsou asi: nářez, masakr, adrenalin ... :-))). Ale nejen to, samozřejmě taky pohoda, legrace. Ale k věci.

V podstatě až do poslední chvíle jsem nebyla definitivně rozhodnutá, jestli půjdu, nebo ne. K závěrečnému rozhodnutí pomohlo několik věcí. Ta první je legrační, je to taková událost, kterou nazývám znamením. V pondělí, když jsem šla domů z práce jsem potkala Olafa spěchajícího na vlak do Týniště :-))) ... to asi nepotřebuje další komentář. Dál pomohl medard-online, aladin a další meteorologické modely, podle nichž mělo kapnout pár kapek až v sobotu odpoledne. Kdyby podle těchto předpovědí mělo lejt jako z konve, asi bych to srabácky vzdala. Na druhou stranu, což naopak nepomohlo při rozhodování mi Zdeňka řekla, že se nepřidá.

V pátek lehce před devátou stejně jako spousta dalších stovkařů jsme dorazili do Starého města pod Sněžníkem. Zaregistrovali jsme se, převlíkli, nachystali a přesunuli na náměstí, odkud se startovalo. Startovalo se v 22:11 ve velkém stylu. Olaf start řídil z pódia, kde se zrovna konal jakýsi koncert. Ze začátku to byl trochu zmatek, protože jsme si všichni mysleli, že máme dostat startovací razítko. Později se však ukázalo, že to byla kachna a že odstartujem bez něj.
Olaf se škodolibě usmíval a povídal cosi o velké vodě. Hmmm, dobrý, tehdy jsem si jen pomyslela, že si užijem trochu bahýnka a někde projdem holt větší kaluží. Nojono ... to bude v poho. Vůbec mne to nezneklidňovalo, nechávalo mne to chladnou.
Neřekla jsem, že předchozí dny v této oblasti dost pršelo, takže řeky byly rozvodněné. Některé vlaky byly nahrazeny autobusy. Ale ani tak jsem si nemyslela, že bychom si během pochodu mohli zaplavat :-))).

Začátek byl v poho. Šlo se po silnici. Chvílema se po ní sice valila voda, ale vše v rozumné míře. Po pár kilometrech byla tajná kontrola. Ani jsem se nějak nezastavovala, jen jsem si nechala dát razítko, dostala jsem Horalku a pokračovala dál nahoru, od tohoto místa po terénní cestě. Měla jsem společnost, cestou jsem se dala do řeči s Richardem z Poděbrad. Bylo to dobrý, Richard byl hrozně galantní, hodně mi v tom terénu pomohl.
Cesta vedla podél potoka, název byl vypovídající ... "Prudký potok" ... Zanedlouho jsme se dostali k 1. brodu. Na tom místě stál Egon a ukazoval cestu. Richard neměl problém přeskočit. Podal mi ruku a byl hodně nekompromisní, což mi pomohlo při překonání týhle překážky. Stála jsem tam a sbírala odvahu, moc mi to nešlo. Ale Richard jen prostě řekl raz dva tři a zatáhl ... Hups a překážka zdolaná ... Nebylo moc o čem přemejšlet a díky němu to nebolelo :-). No, kdybych bejvala tušila, že tohle je jen začátek.
Po několikati minutách následoval onen masakr, který jsem zmínila hned na začátku tohoto vyprávění. To, o čem jsem si myslela, že bude jen zpomalující bahno, či větší kaluž se ukázalo býti rozvodněným potokem, spíš řekla bych řekou, s pořádným proudem. Asi v případě, že nejsou povodně je v daném místě možná normální brod, nevím, neumím si to představit.
Když jsem viděla, skrz co se musím dostat, úplně jsem ztuhla. Já mám docela problém s překonáváním brodů za normálních okolností, děsí mne, nevím proč, ale prostě to tak mám. Takže tohle bylo prostě žrádlo. Na začátku toho brodu (ani si nemyslím, že slovo brod je to pravé) stál Velký Olaf a pomáhal. No, asi bych se bez něj skrz nedostala. Nejdřív jsem se zula a vyhrnula si gatě jako spousta dalších a vydala se vstříc osudu. Buď, anebo. Olaf poradil vzíti si hůlky, tak jsem i učinila. Držela jsem se ho jako klíště. Pak jsem udělala sama možná jeden krok a už jsem se sápala po dalším pochodníkovi, co mi podával ruku. Pánové, díky, stoprocentně jste mi zachránili život. :-)) Jsem si jistá, že nebejt vás, utopila bych se :-))). Každopádně.
Chvilku po přejití jsme viděli dva hochy, kteří si spletli cestu a vydali se skrz ten potok/řeku zpět. Ukazovali nám, že nemáme jít za nimi, že se spletli. Ale dost ve mě hrklo, když jsem je viděla. No, ulevilo se mi, když jsem zjistila, že půjdem přes most, ale pocit uklidnění nebyl na dlouho. Za chvíli jsme se dostali k dalšímu brodu-nebrodu. Tady jsem potkala nadšenýho Slava Gleska. Povídal něco jako "to je SUPER, takovej adrenalin" a štěstí mu svítilo z očí :-). Já jsem si zase zula boty a nešťastně sbírala odvahu. Udělala jsem asi tři kroky a zoufale se vrátila, protože jsem totálně ztrácela rovnováhu a malinko propadala panice, šílenství. Pak se tam objevil Mirek Hollmann, čapnul mne a za ruku dovedl až na konec. Ach jo. DÍK DÍK DÍK, Mirku ...
Ani jsem se nijak extrémně nevykoupala, vodu jsem měla tak do poloviny stehen. Jiní si zaplavali malinko víc. Viděla jsem lidi, kterým voda šplouchala do trenek a Katrin se prej vykoupala úplně. Ale naštěstí ztráty (v pravém slova smyslu) byly nulový.

Potom byla cesta sice šílená, brodili jsme se křovím, překračovali spadlý stromy, procházeli bahnem, vodou atd., ale to už mi nevadilo. Já byla spokojená, že prostě nějak můžu jít. Sice se cesta chvilkama ztrácela, ale zase se pak objevila. Nějak se to dalo. Sice blbě, ale dalo. Došel mne Jirka Hofman, tak jsme si chvíli postěžovali na kvalitu cesty. Nevěděli jsme, co je před námi, tak jsme se děsili, že pokud to bude takhle, tak nedojdem ani ve středu ...

Postupně jsme vystoupali na Sušinu, potom se asi 100m spadlo dolů a pak zase krpál - Kralický Sněžník. Bylo to tam hodně otevřený, takže vítr svištěl jako o závod. Měla jsem na sobě jen ultralight a duo (od Moiry), tak už se do mne začala pouštět solidní kosa. Ale řekla jsem si, že to vydržím až na Sněžník a tam na sebe hodím goráč. Taky se tam objevila hustá mlha, že by se dala krájet :-) a Jirku před sebou jsem viděla jen díky tomu, že byl fakt jen asi 2 metry ode mne. Cestou jsme míjeli pramen Moravy. Díky té zimě jsem to ani nestudovala a snažila se dostat se až nahoru co nejrychleji.Na Sněžníku jsem tedy vylovila bundu, čepici, rukavice a vzůru dolů. Prsty jsem měla úplně prokřehlý, tak to nebyl až tak jednoduchej úkon.
Pod Sněžníkem, na polské straně v horské chatě jsme se na chvíli ohřáli. Teploměr ukazoval 5°C, takže nahoře asi nechybělo moc a mrzlo by tam.
Klesali jsme dál do Miedzygórze. Cesta byla splavená vodou, šlo se nic moc. Ale jak jsem už řekla, nějak jsem byla happy, protože to už se dalo, už nehrozilo utopení, smrt, ale ani vykoupání :-))). V Miedzigorze na nás čekala tajná kontrola s občerstvením. Příjemné. Už se zároveň rozednilo, sklidila jsem čelovku. Ta kontrola přišla akorát v pravej čas, začala jsem cítit únavu. Chléb se sýrem a nějaký nápoje mne probraly a mohla jsem vesele pokračovat dál.
Cesta vedla kolem velkého vodopádu. Nešla jsem až k němu, ale i z dálky bylo vidět, jak je krásný. Byl fakt mohutný a duněl na všechny strany. Pokračovala jsem dál nahoru. Na vršku byla další kontrola s občerstvením. Ale bylo to dost brzo po té předchozí kontrole, tak jsem si jen vzala razítko a hned pokračovala dál. Následoval prudší sešup. V lese jsme se trochu zamotali, někde jsme odbočili/neodbočili, kde jsme neměli resp. měli, ale vymotali jsme se záhy, nebyl to problém. Podle ušlapané trávy jsem rozpoznala, že jsme nebyli jediní, kdo se v tom místě zaškobrtnul.
Další pasáž byla tak trochu nudná - předlouhá, asi přibližně desetikilometrová rovinka nejprve polem, později po silnici. Šli jsme asi šestkou, tak to naštěstí celkem ubíhalo. Cestou jsem se opět potkala Richarda, přidal se ke mně. Tak jsme tak klábosili, aspoň to líp ubíhalo.

V Bystrici Klodske jsme si vyměnili ponožky, já jsem se trochu svlíkla, už začínalo přitápět. Tady jsme měli za sebou 40km. Asi na 45. kilometru jsme se zase mohli občerstvit. Dál nás čekal výšlap lesem. Trochu jsem cestou poodešla Richardovi, protože ho do toho kopce chytila kolena. Chystal se skončit na 58. km v Orlickém Záhoří. Já jsem nechtěla nabírat zbytečný skluz, protože do 105. km mi toho ještě strašně moc zbývalo. Tak jsem prostě šla. Myslela jsem si, že jdu hodně pomalu do toho kopce, ale stačilo to na to, abych byla výrazně rychlejší. Nahoře už nebylo za mnou po Richardovi ani stopy. Naopak mne zase dohnal Jirka a Hynek, tak jsme taky chvíli kecali, než zase každý chytil svoje tempo.
Do Mostowic se procházelo příjemnou lesní cestou, která se ale později změnila v podpáčenou bažinu. Z rychlosti kolem 6km/h se rázem stala čtyřka nebo i míň, jak jsem se snažila vyhýbat močálu. Boty jsem měla suchý a chtěla jsem si je suchý zachovat co nejdýl. Letěla jsem, co to dalo, ale po nějaké době jsem byla opět dostižena Jirkou a Hynkem. Tak jsme do Mostowic a Orlického Záhoří dorazili spolu. Nejprve jsem hýřila odhodláním kopnout jen malou desítku na ex a pak hned pokračovat dál, ale to bylo asi tak dvě tři hodiny před dosažením této hospody v Orlickém Záhoří. Teď jsem byla šťastná, že si můžu na chvíli sednout, dát si polívku (gulášovku :-)) ), kafe a ono zmiňované malé pivko.
Pobavil mne Jirka. Ukázal mi obsah svýho batohu. To mne utvrdilo v tom, že nejen já nosím věci, které se sice hodí, ale způsobují, že bágl je asi o tunu těžší než by musel být. Navíc ač se hodí, bez nich by to taky šlo. No, prostě nějak mne potěšilo, že v tom nejsem úplně sama :-))). Ve fotogalerii uvidíte ...

Strávila jsem v té hospě asi hodinu a pak jsem vyrazila napřed. Nejdřív dlouho nahoru, pak zase hurá dolů na Čertův Důl. Pod Čertovým Dolem zase prudce nahoru po žluté na Zdobnickou Seč a k prameni Kněžné. Šlo se kolem chaty Šajtavy. Tady byla otevřená hospoda. Měla jsem v úmyslu ani se nezastavit, jen tiše projít, dostoupat ten krpál a prostě pokračovat. Ovšem v okamžiku, kdy jsem byla vedle chaty na mě vyběhli dva pánové převlečeni ve žlutém a lákali mě dovnitř. Povídali něco o sprše, lehátkách, jídlu a pití a prostě všem, po čem se mi jen sbíhaly sliny. Měla jsem před sebou ještě něco jako 39 km a tak jsem jen statečně odmítavě kroutila hlavou a argumentovala svou pomalostí a touhou nejít další nocí. Pánové byli ovšem neodbytní a děsně milí, tak mne ukecali aspoň na malý pivko. BTW to byla moje životní premiéra, sama si pivo nikdy nedávám (vždy s někým) ... Takže tady poprvé. Ale nevím, jestli se to počítá, protože pro mne do kategorie pivo spadá spíše velká dvanáctka ... ale ne malá desítka ... dětský pivo ... no, nevim ... to je asi spíš kategorie ionťák :-).
Ještě mne přemlouvali, abych si tam zazvonila na zvon zatažením šňůry. Tvářili se napjatě, což mi malinko vrtalo hlavou. Nakonec to nevydrželi a vykecali, že kdo zazvoní, platí rundu panáků. Tak jsem se jen pousmála a říkám, že na to mne už fakt nenalákaj ... Samozřejmě jsem to neotestovala a raději se z té kupy lákadel vydala dál, vstříc kilometrům, puchýřům. Ten pivo-ionťák mě zase na chvíli nakopnul, tak to nebylo špatný.
Po žluté se šlo až do Podolí, kde jsem poznala rozcestí, na kterém jsme maličko zakufrovali loni. Loni se mělo jít tuším po zelené, letos po vlastním značení směrem na Uhřínov. Na podmáčené louce předháním pána, kterýžto venčil pejska. Dal, se se mnou do řeči, zajímal se, kam jdu a tak. Pověděla jsem mu o pochodu, příjemně jsme chvíli poklábosili. Postěžoval si na to bláto na louce. Jen jsem mávla rukou, že to nic není, že to je fakt pohoda :-). Ale čím mne dostal: vyzul si boty a to bláto procházel bos. Strašně jsem mu záviděla, cítila jsem, že to je přesně to, co bych strašně chtěla udělat.
Po Olafově dokonalém značení se došlo až do Skuhrova nad Bělou. Tady mne došla banda Jirky Hofmana - Jirka, Hynek, Tonda a Jarda. Já jsem zrovna zkoumala kudymaže dál z náměstí. Bylo příjemné zase po několika hodinách osamocení jít ve společnosti. Taky odpadla starost se sledováním cesty, protože Jirka to měl jako vždy dokonale v merku.
Společně jsme dorazili do Solnice, kde jsme dostali další polívku. Zase jsem dala pivo-ionťák a preso. Snažila jsem se strávit tam minimum času, protože už jsem toho začínala mít plný kopačky. No a v takovém stavu, čím déle odpočívám, tím hůř. Tonda a Jarda se zvedali jako první a tak jsem se k nim nenápadně přidala. Tonda letěl jako kuna, což mi hrálo do noty. Kdybych byla šla sama, stopro bych takhle nebyla takhle rychlá. Čekalo nás posledních 20 km. Bylo legrační, jak každý z nás to prožíval jinak. Tonda, ten to chtěl mít za sebou pokud možno co nejrychleji, tak zavedl taktiku "kdo uteče, vyhraje". Letěl odhaduju tak šest a půlkou. Jarda, ten toho měl taky tak akorát a ten šel na to mluvením. Prostě se z toho vypovídat. To bylo náhodou supr. Znal plno básní, pohádek, tak nám je začal recitovat. Byla to sranda. Pamatuju si Palečka ... Narodil se chlapeček, malý jak tvůj paleček ... no a normálka dal celou pohádku, až do konce ... borec !!! Pak taky jednu slovenskou. Jen jsme odmítli Maričku Magdónovou :-))).
Já jsem se snažila zaneprázdnit svou mysl jednak soustředěním se na rychlou chůzi řízenou Tondou a druhak na pobavení se pohádkama od Jardy. Nějak to šlo asi prvních cca 8km. Pak jsme postupně přešli do kňučení. Jarda Kňučel jako o závod nahlas, já jsem si to spíš nechávala pro sebe, ale cejtila jsem se taktéž, né-li hůř.
Hezká byla světýlka od očí zvířat, která na nás čas od času zírala. A to byly skutečně jen dvě svítící tečky ve tmě. A jak se objevily, tak zase zmizely ...
Posledních asi 10 km způsobovalo pocit nekonečnosti, absolutní bezmoci. Pocit, že těch 10 km je asi tak přibližně stejně dlouhých jak předchozích 50 km byl tak skutečný, že ještě teď, po týdnu, kdy to tu sepisuju v pohodlí fetboye si to živě uvědomuju. Tehdy jsem se snažila vypnout mozek. Věděla jsem, že ta nekonečnost stejně jednou skončí a snažila jsem se to nějak přeskočit. Jasně, že to nešlo, jasně že jsem si každej krok, jeden po druhym musela prožít. Představovala jsem si vanu plnou pěny a horký vody, měkkou postel s peřinama ... Ne. Nepomáhalo. Pomáhalo jenom dejchání z hluboka, donucování se nezastavit ... jít jít jít ... však už už to bude. Tonda nám už utekl, jeho rychlost jsem na posledních asi 5km vzdala, totálně ucaprcaná. Jarda, ten se pohyboval kdesi mezi mnou a Tondou. Viděla jsem před sebou jeho světýlko.
Zkoušela jsem i popoběhnout, ale jen jsem nabyla dojmu, že to nejni o moc rychlejší, jen to výrazně rychleji ukrádá poslední zbytky sil. Tak jsem toho zase nechala a snažila se plazit co nejrychleji. Byla jsem šťastná, když jsem konečně dorazila do Týniště. Bylo jasné, že tím utrpení posledních kilometrů nekončí, bylo jasné, že nekonečnost lesa se změnila v nekonečnost města. Ale tady jsem už aspoň měla dojem, že už se chýlí konec. Ještě to byly asi 2 km, ale to už nějak šlo. Na náměstí jsem se znovu sešla s Jardou a společně jsme se doplazili do Rampasportu. Bdící nám zatleskali, to bylo moc hezký ...
Já jsem si tam sedla na lavičku a snažila se zjistit, kdo jsem, jak se jmenuju a co tam dělám. Vedle mne seděl Mirek, který na tom byl asi před hodinou podobně :-))). Olaf nám vyplnil diplomy, rozdal odznáčky. Dorazila jsem cca 10 minut po půlnoci, takže má touha nejít přes druhou noc vyšla tak napůl.
Za chvíli dorazil i Jirka s Hynkem. Taky už toho měli dost, no aspoň já jsem to tak vnímala, možná že tomu bylo jinak. Začala jsem pomalinku vymýšlet, kde si lehnu. Byla mi nabídnuta možnost přespat v generálském stanu. Tak jo. Rychlostí hlemýždě (no, nevím, jestli hlemýžď ještě není příliš rychlý, když si tak vzpomenu, jak jsem se tam sunula :-))) ) jsem se přemístila do onoho stanu a vytuhla jako mrtvola. Bylo to perfektně pohodlný :-))).
Ráno, asi v 6:30 jsem se velmi pomalými pohyby vylifrovala ze stanu s úmyslem vydat se na vlak odjíždějící za dvě hodiny. Hodinu jsem počítala, že potřebuju na cestu na nádraží. Intenzivně jsem však zvažovala variantu "taxi", protože mý pohyby byly natolik vyčerpávající, že jsem si nebyla jistá, jestli můžu onen kilák a půl na nádraží vůbec přežít. Pak si ale říkám, "taxíky jsou pro teplý, to dám !!!" ... no a na druhou stranu absolutně netušim, jak se takový tágo přivolává ... takže to jsem odpískala. Taky jsem si řekla, že cestou jsem si několikrát šáhla na smrt při brodění Prudkého potoka, tak tohle už přece nemůže být tak drastické :-))).
V 7:30 jsem na sebe nasázela tašku a bágl a jak se tak loučím a odcházím, Mirek mi nabídl odvoz na nádraží. "Tyjo, kecáš ...", pomyslela jsem si ... říkal, že poveze i Egona. No, normálně se vozit nenechávám, ale tohle se nedalo odmítnout. Tak jsem si zase sedla a cejtila se fantasticky ...

Ještě bych chtěla krátce zmínit typa, se kterým jsem se ve vlaku vezla v kupé z Hradce směrem na Prahu. Naštěstí vystupoval v Chlumci, jinak by to asi nedopadlo nejlíp. Jednalo se o staršího pána, kterého strašně zajímalo odkud jdu atd. Tak jsem mu velmi stručně řekla o naší stopětce. Začal vyprávět o svých zážitcích, ale to tak, že prostě mluvil, mluvil a mluvil .... Viděl, že jsem nějaká mimo, tak mu říkám, že jsem spala asi 4 hodiny, takže asi brzy vytuhnu. Tak mi tvrdil, že 4 hodiny by měly stačit ... Jo, na to nešlo nic říct. Pak z něj vypadlo, že je porodník, nebo tak něco. Jeho životní krédo, že každá ženská by měla zasvětit život rození dětí ... no a nakonec závěrem ... "ALE DNEŠNÍ TŘICÍTKY JSOU HROZNÝ - RADĚJI CHODÍ STOVKOVÝ POCHODY, NEŽ BY RODILY DĚTI". To jen abyste holky stovkařky v tomto věku věděly :-)))) .....


Ale rozhodně nechci zavřít tohle vyprávění takhle. Mne to jen pobavilo a chtěla jsem se s váma o to podělit. Závěrem bych chtěla poděkovat všem, kteří mi pomohli překonat pro mne zdánlivě nepřekonatelné ... Mirku, Richarde, Olafe ... a další, co jste mi podali ruku DÍÍÍÍÍÍÍÍK ... byli jste sqělí ... snad vám to budu taky moct jednou vrátit ...
Bylo krásný zase se potkat s fajn lidma, projít se krásnou krajinou a jen tak nechat myšlenky plynout, vyčistit si hlavu od toho všeho elektronickýho bordelu z práce a prostě jen tak bejt. Já vím, že jsem v posledních odstavcích zmiňovala věci jako zoufalství, utrpení, ale to je třebas jen poslední hodina z oněch 26. Jinak je to prostě o ambicích, dát to za 15 na začátku, potom se trochu sleví na 20 po absolvování náročných pasáží, dál to začně padat na "dojít to v limitu" po nastoupení boláků a v poslední fázi už je to o tom "dojít to". A v týhle fázi prostě na člověka přijde ta trudomyslnost a pocit, že tohle je utrpení a že to asi nikdy neskončí. To k tomu prostě patří a já musím říci, že se hrozně těším na další pochod, na to jak se zase totálně zničím, ale hlavně na pocit absolutního vítězsví sama nad sebou až budu v cíli.




Odkazy:
Tracklog dodám ASAP
Ofiko stránky pochodu

Moje časy - suma sumárum:
Čas      Kde     Pauza     Kolik v nohách
Pátek: 22.7.2011
22:11 Staré město pod Sněžníkem, náměstí – START      0 km
23:10 Nad Bystřinou 5,5 km
Sobota: 23.7.2011
03:10 Kralický Sněžník 18,5 km
03:45 Schronisko Na Sniežniku, horská chata 10 min 20 km
05:15 Miedzigórze 15 min 25,5 km
06:30 Igliczna, horská chata 30 km
07:20 silnice Wiklanóv - Idzików 34 km
11:09 Spalona - sjezdovka 51,5 km
12:25 Orlické Záhoří - hotel Kunštát 70 min 58 km
15:30 Šajtava - horská chata 10 min 67 km
16:22 Podolí, statek 71 km
17:40 Údolí Bělé 76,5 km
18:40 Nad Horou 81 km
19:10 Solnice, náměstí rest. U Kamenného stolu 15 min 85 km
22:00 Stojavka 94 km
Neděle: 24.7.2011
00:12 Týniště nad Orlicí, Rampasport - CÍL 105 km
Celkový čas: 26:01



pátek - 22:00 - Star

pátek - 22:08 - Star

pátek - 22:08 - Star

pátek - 22:08 - Star

sobota - 03:45 - Sch

sobota - 03:45 - Sch

sobota - 05:15 - Mie

sobota - 05:15 - Mie

sobota - 05:15 - Mie

sobota - 05:45 - Mie

sobota - 05:50 - Wod

sobota - 06:30 - Igl

sobota - 11:00 - Spa

sobota - 11:00 - Spa

sobota - 11:00 - Spa

sobota - 12:15 - Mos

sobota - 13:30 - Orl

sobota - 15:30 - Šaj

sobota - 16:05 - Pra

neděle - 07:15 - 07:

neděle - 07:15 - 07:

neděle - 07:15 - 07:

neděle - 07:15 - 07:

neděle - 07:15 - 07:

neděle - 07:15 - 07: